Maz Harwoodová, hlavní hrdinka knihy To by se veterinářce stát nemělo, se na konci prvního dílu rozloučila s plány na návrat do Londýna a rozhodla se zůstat v městečku Talyton St. Georgie, kde si založila vlastní veterinární praxi. Zůstává zde nejen kvůli svým čtyřnohým pacientům a jejich páníčkům, které si během svého záskoku za nepřítomnou kamarádku oblíbila, ale také kvůli veterináři Alexovi. Začíná nový rok a Maz má pocit, že snad ani nemůže být šťastnější. Jenže když její kamarádku a kolegyni Emmu potká neštěstí, Maz musí vést celou ordinaci sama. Život jako by se jí náhle vymkl z ruku. Pracuje dvacet hodin denně, takže jí nezbývá čas ani na odpočinek, ani na lásku či soukromý život. Navíc neustále trpí chováním Alexových rodičů, kterým se jako partnerka jejich syna vůbec nezamlouvá, musí dohlížet na nezodpovědného mladého stážistu a vyrovnávat se s Emminými nepředvídatelnými náladami. V takovém případě už stačí jako příslovečná poslední kapka málo – u Maz například nečekané zjištění, že je těhotná… Druhý díl Maziných osudů na anglickém venkově napsala veterinářka a spisovatelka Cahy Woodman podobně odlehčeným, vtipným stylem jako díl první. Příběhům i tentokrát dominují humorné historky, v nichž hrají hlavní role domácí mazlíčci. Laskavý nadhled nad lidským hemžením dodává příběhu herriotovskou moudrost a činí z něj ideální literaturu z rodu knih Vejce a já, které mají šanci získat si trvalé místo v domácích knihovničkách.