Ačkoliv je druhá světová válka již dávnou minulostí, zůstává stále v živé paměti evropského lidstva. Zločiny, jichž se tehdy němečtí nacisté dopustili, poznamenaly osudy mnoha evropských rodin, jejichž příslušníci a potomci stále ještě žijí. Není proto divu, že po skončení druhé světové války tolik lidí volalo, aby byli její strůjci a pachatelé zločinů, které ji provázely, po zásluze potrestáni.

Hitler spáchal sebevraždu a nejvyšší představitelé nacistického režimu byli postavení před mezinárodní soudní tribunál v Norimberku. Ale ne všichni se dočkali zaslouženého trestu. Někteří mu unikli sebevraždou, jiní vyvázli shovívavostí soudců, další se za pomoci církve či jiných organizací včas „vypařili“ nebo přešli do služeb bývalých válečných protivníků. A právě těmto lidem je věnována Picaperova kniha.

Během Norimberského procesu se členové protihitlerovské policie dostávali do sporů ohledně výše trestu pro jednotlivé nacisty. Typickým příkladem muže, který unikl nejvyššímu trestu shovívavostí soudců, je architekt Albert Speer. Tento Hitlerův oblíbenec a plánovač monstrózních nacistických staveb se tvářil apoliticky, přitom však v nacistickém Německu odpovídal za mobilizací pracovní síly statisíců moderních otroků, nuceně nasazených zahraničních pracovníků. Nakonec však vyvázl jen s dlouhodobým trestem odnětí svobody. Podobně unikl trestu smrti také Baldur von Schirach, říšský vůdce Hitlerovy mládeže, odsouzený na dvacet let odnětí svobody.

Na konci druhé světové války se mnoha vysoce postaveným nacistům před spravedlností podařilo uniknout, nejčastěji až do Jižní Ameriky. Sami by to těžko dokázali, ale na pomoc jim přispěchali nejrůznější dobrodinci. Smutné místo mezi nimi zaujímá také katolická církev.