Jsem rád, že mi výklad Jiřího Beneše umožnil zaslechnout poselství knihy Daniel nově a se silným akcentem naděje. Byl jsem s Danielovými texty konfrontován v době mého mládí, kdy nás posilovaly při modlitbách za věřící v komunistických kriminálech. Tenkrát v rodině kazatele jsem už jako malé dítě začal podvědomě chápat, že nadějí našeho času nesvobody je kámen v dramatickém obraze sochy podle Nebúkadnesarova snu (pamatuji si ji z tatínkovy malby), který se řítil zničující silou a vratkou sochu bez lidského přičinění rozboural.

Jiří nám představuje knihu Daniel jako knihu o Bohu soudci. Název knihy Daniel lze přeložit dvěma způsoby: 'Bůh je můj soudce' nebo parafrází 'mě soudí Bůh'. Jméno hlavní postavy tak tvoří nadpis knihy, který čtenáře upozorňuje na to, co má v knize Daniel hledat a co v ní může najít. Výpověď o Bohu soudci v knize Daniel je prostá, dobře přístupná, zajímavá a má povahu vyznání víry. Výklad této výpovědi vychází z původního znění a sleduje předně formu (jazykové kategorie a strukturu textu) a pak i obsah sdělení. Předmětem výkladu je rozsah (podoba) knihy Daniel podle řeckého překladu Starého zákona – Septuaginty. Vykládáno je tedy i vyznání víry (výpověď o Bohu), které dnes již není tak známé, ale bylo vždy součástí raně křesťanských bohoslužebných textů. Výklad výpovědi o Bohu v knize Daniel sice představuje narušení klasických interpretačních schémat, ale i z něj je jasné, že Boha se nelze zmocnit, že jeho jednání nelze předvídat, že koná svrchovaně a nezávisle. Přesto však ne jako diktátor či rozpustilé dítě, ale jako ten, který je nade vším, ničím a nikým nespoután. Jan Bárta