Autor knihy vzpomíná po více než padesáti letech na dobu, kdy byl mezi lety 1949-1964 příslušníkem Československé lidové armády (ČSLA), v řadách jejího vojenského letectva. Jeho současný pohled na onu dobu, kterou prezident Zeman nazval érou satelitního státu, je obohacen zkušenostmi mnohaleté činnosti v resortu Ministerstva dopravy, na úseku civilního letectví. Tam pracoval od podzimu roku 1964 do roku 1983, než mu byl přiznán starobní důchod. Pak rozšiřoval své znalosti letectví studiem literatury, domácí i cizí provenience. Své memoáry z činnosti v resortech MNO a MD, publikoval v některých periodických publikacích a ve třech knihách memoárového charakteru.

Jako příslušník vojenského letectva ČSLA byl vycvičen pilotem vícemotorových bombardovacích letadel k bombardování klasickou, nikoliv atomovou, municí, s použitím optických i radiových zaměřovacích systémů. V resortu dopravy, kde plně zužitkoval znalosti a zkušenosti, získané v armádě, nabyl zkušenosti v oblasti vyšetřování leteckých katastrof velkých dopravních letadel, ke kterým došlo i na cizích územích. Měl rovněž obsáhlé, a život letce obohacující, kontakty se známými konstruktéry sovětského leteckého průmyslu, jakými byli S.Iljušin, G. Novožilov, L.Kerber.

V knize věnuje velkou pozornost dvěma katastrofám vojenských letadel, které osudově zasáhly i do jeho života. Při jedné z nich zahynul jeho dobrý kamarád a rodinný přítel. Příčiny oné nehody, jež se stala v roce 1958, nebyly dostatečně objasněny, a pokouší se proto ve své knize vysvětlit svůj pohled na příčiny oné katastrofy. Podrobně se zabývá i druhou, pro něj osudovou, katastrofou z roku 1960, při níž zahynulo sedm důstojníků ČSLA. Podrobně se jí zabývá proto, že se mohl seznámit se závěry velitele letectva k oné nehodě až v roce 2018, tedy 58 roků po oné nehodě. Nehledě na to, že jej tehdejší velitel letectva činil spoluodpovědným za onu nehodu. V roce, kdy k nehodě došlo, ani později, nebyl se závěry velitele letectva seznámen, a nebyla mu dána možnost obhájit se.

Červenou niť jeho vzpomínek tvoří polemika s názorem prezidenta Zemana, který zahrnul též éru let 1949-1964 do doby, kdy ČSLA byla armádou satelitního státu. Snaží se vysvětlit, jak on sám chápe rozdíl dvou pojmů: pojmu satelitní stát a pojmu smluvní stát a spojenec velmoci, která měla podstatný podíl na osvobození jeho země od nacistické poroby. Snaží se ukázat, že za své patnáctileté služby v ČSLA nezískal ani jeden důvod k pocitům, že by byl příslušníkem armády satelitního státu. A že se naopak, jako voják z povolání, vázaný přísahou, snažil na svém místě přispívat k realizaci Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, uzavřenou 12. prosince 1943 v Moskvě. Snaží se přesvědčit čtenáře o tom, jak sám svou činností důstojníka letectva ČSLA, přispíval k naplňování litery a ducha oné smlouvy.