Vzpomenete si, co jste dělali v sobotu 15. února 2003? Možná jste si užívali volna, které však londýnskému neurochirurgovi Henrymu Perownovi není onoho dne dopřáno. Ostatně je v pohybu už od 3.40 ráno, kdy ho z postele vytáhla předtucha, a díky Ianu McEwanovi ho sledujeme myšlenku po myšlence, krok za krokem, minutu po minutě. Hořící letadlo na předjitřním nebi předznamenává den, v němž Henry svou anabází připomene shánčlivého Leopolda z Joyceova Odyssea nebo zasněnou Clarissu Virginie Woolfové, hrdinku románu Paní Dallowayová. Také večerní rodinná sešlost u Perownů má být vzácným okamžikem po týdnech stresů. Do té doby však musí Henry nejen zkontrolovat pacienty, odehrát pravidelné squashové utkání s kolegou, vyřídit nákupy a odbýt si návštěvu matky v domově pro seniory, ale především čelit stovkám a tisícům podnětů, jež se mu honí hlavou v den, kdy Británie zažívá největší protiválečný pochod v dějinách. Žijeme totiž ve světě, kdy možnost teroristického útoku ze strany fanatiků přerostla z říše nočních můr do bílého dne, v reality show médií, které si uzurpují naši pozornost pokřiveným výkladem událostí, a zejména v síti příčin a následků, kde může malá chyba způsobit dalekosáhlou odezvu. K osudovému zvratu to v životě i v McEwanových románech bývá často pouhopouhý okamžik a slušný člověk Henry Perowne pozná, že nevhodná reakce na drobnou pouliční kolizi na sebe nenechá dlouho čekat. V sobotu, na kterou jen tak nezapomene, si bude muset hned několikrát připomenout nejenom odvahu, jež v něm navzdory blížící se padesátce dříme, ale i zjištění, že každá pravda je pouze dílčí pohled na věc.