Každá rodina je tak trochu blázinec. Příběh, o který tu běží, příběh rozchodu mileneckého páru, by byl docela banální, kdyby… Kdyby ho nenapsal Régis Jauffret, nazývaný ve francouzském literárním světě bičem na nefungující mozky. A jeho terčem tentokrát kupodivu není milenecký pár ve fázi rozchodu, nýbrž ti kolem, expotenciální tchán a především expotenciální tchyně. A pak rodina jako taková, a opět především matka jako taková, osobující si právo vlastnit své dítě do konce života, rozhodovat za ně pouze z titulu, že ho kdysi zplodila. Nesnášenlivost vůči přehánění mateřské role a rodiny v autorově černé grotesce nevadila ani porotě, která románu udělila prestižní cenu Femina, porotě složené z tuctu velevážených dam (a určitě i matek) s akademickými tituly. Jauffret si tedy dělá co chce, a to i po formální stránce: klidně předává roli vypravěče z jedné postavy svého komorního dramatu na druhou, střídá časy, přičemž jeho nejoblíbenějším je kondicionál, realitu míchá bez předsudků se sny a fantasmagorickými výjevy a do směsky monologů občas přileje něco nadsázky, černého humoru, velkou dávku metaforických, občas i rýmovaných hyperbol a mystifikací, až si nakonec i sám čtenář může říkat, není-li také on obětí jedné velké autorovy mystifikace. Ale není. Jeho hustý guláš překypující s bubláním zpod pokličky má totiž reálný, třebaže nezdravý základ: všechnu tu špínu, chorobnost, zvrácenost, nelogičnost a hlavně malost, která se vyskytuje v mezilidských vztazích. Spisovatel však nenapsal drama, nýbrž svébytnou tragikomickou hříčku, groteskní melodrama. Pokud čtenář na jeho bláznivou režii přistoupí a nebude mu proti srsti, bude pro něj četba knihy mimořádným požitkem. sakriti opis