Podobně jako Písmo svaté, i čtvrtý díl Legend Židů oplývá příběhy, proroctvími, zázraky vzkříšení a teologickými úvahami, z nichž o mnohých znalci Písma dosud ani neslyšeli. Například o tom, že Jozue byl pozřen velrybou, hrozil mu oidipovský osud a že Mojžíš použil kouzla k posílení Jozuova intelektu; že izraelští zvědové byli kněží a že k něží jsou jako andělé: viditelní, když chtějí být viděni, neviditelní, když nechtějí být viděni; že na Kenaze sestoupil Duch Boží, takže měl vizi, podle níž tento svět bude existovat jen po dobu pouhých sedmi tisíc let, po nichž přijde Království nebeské; že město Lúz zůstalo nedotčeno Sancheríbem a Nebúkadnésarem a ani anděl smrti nemá nad jeho obyvateli moc, takže Lúzané, pokud nejsou unaveni životem a neopustí město, nikdy neumírají; že se všichni proroci narodili svým matkám v sedmém měsíci těhotenství; že Abnérova matka, čarodějnice z Én-dóru, Samuela viděla, ale neslyšela, co říká, a že Saul naopak Samuelova slova slyšel, ale neviděl ho; že když se statný muž postavil do oční jamky Abšalómovy lebky, zapadl do ní tak, že mu ven vyčuhoval jen nos; že svět byl stvořen jen pro nesmírně zbožné nebo pro velice hříšné; pro prvně zmíněné svět příští, pro ty druhé svět tento; že když se Šalomoun oženil s faraónovou dcerou, sestoupil z nebes archanděl Gabriel a zasadil v moři rákos, na nějž se postupně ukládalo stále víc sedimentu, až byla na ostrůvku vybudována malá chýše, jež se stala základem osady, z níž povstal Řím; že Šalomoun nepanoval pouze nad lidmi, ale i nad polní zvěří, ptactvem nebeským, démony, duchy a nočními přízraky, a že znal dobře jejich řeč a všechny tyto bytosti zase rozuměly jemu; že po zasvěcení Chrámu se bouřlivé deště, jež – počínaje měsícem marchešvanem – každoročně bičovaly zem již od samotné Potopy, poprvé nedostavily a již nikdy se neopakovaly; že je Elijáš psýchopompos, jehož úkolem je stát na křižovatkách ráje a navigovat zbožné do jednotlivých, jim vyhrazených příbytků; že známá arabská legenda o Al-Chadirovi (Al-Chidrovi) má zcela zřejmý původ v židovské agadě o Elijášovi; že na konci perského období byl Izrael opuštěn prorockým duchem, z čehož vyvstala nutnost kanonizovat posvátné texty; ž e mužové tohoto ctihodného shromáždění skrze moc modliteb a vkládání rukou na toho, jenž svádí k hříchům, úspěšně vypudili ze světa touhu po modloslužbě, leč touhu po žádostivosti, druhého velkého nepřítele, vypudit se jim nepodařilo, a když jej drželi v zajetí tři dny, byli nakonec nuceni vypustit jej na svobodu, neboť zjistili, že jakmile ztratí se ze světa sexuální žádostivost, není sneseno ani jediné vejce. Tento závěrečný, nejpestřejší díl tetralogie (po níž následovat bude už jen velmi zevrubný rejstřík) je završen příběhem zaznamenaným v knize Ester, jež představuje poslední ze spisů Písma. Následující dějiny Izraele a veškeré strádání lidu jeho známe pouze na základě ústní tradice. Z toho důvodu byla hrdinka poslední kanonické knihy pojmenována Ester, tj. Venuše, Jitřenka, jež vydává světlo i v době, kdy ostatní hvězdy pohasly a slunce dosud nevyšlo. Skutky královny Ester tudíž vrhají paprsky světla do nejtemnějšího období dějin Izraele. Židé za časů Achašveróšových se podobali holubici, jež usednout chce do hnízda, byť v hnízdě se skrývá stočený had, leč nemá na vybranou, neboť shůry se snáší sokol a chystá se ji napadnout. V Šúšanu nacházeli se Židé ve spárech Hamanových, ale i v jiných zemích vydáni byli na milost a nemilost četným smrtelným nepřátelům rasy své, připraveným uposlechnout Hamanovy výzvy – zabíjet a likvidovat Židy až do úplného vyhlazení.