Kam jsme za posledních pětadvacet let došli? V jaké „kondici“ se Česká republika dnes nachází? A především: Kam směřujeme? Renomovaná ekonomka s politologickým vzděláním ve své nové knize s provokativním, leč bohužel přiléhavým názvem Jak jsme se stali kolonií, popisuje cestu, kterou jsme od tzv. sametové revoluce až po dnešek prošli, analyzuje současnou situaci a zároveň načrtává možnosti budoucího vývoje. Obraz, který nám autorka vykresluje, není příliš radostný, její pohled se ovšem opírá o empirická fakta, nikoli o ideologicky podbarvená dogmata, jimiž jsme – především ze strany mainstreamových médií – dennodenně krmeni. Na rozdíl od většiny „oficiálních“ ekonomů, kteří vývoj po roce 1989 vnímají jako celkově pozitivní, byť s drobnými, odstranitelnými vadami, se Ilona Švihlíková neobává nazývat věci pravými jmény a přímo říká, že jsme od samého počátku postupovali chybně: Česká republika se po roce 1989 začlenila do světové ekonomiky na bázi kolo­nie a v koloniálním postavení zůstává dodnes. Octili jsme se na periferii, a to jak z hlediska ekonomického, tak i politického a myšlenkového. Otázka, jestli to byla souhra okolností, záměr nebo důsledek naší naivity, nebude asi nikdy jednoznačně zodpovězena. Ilona Švihlíková naši výchozí situaci zasazuje do kontextu proměn ve světové ekonomice, která na konci osmdesátých let minulého století již procházela prohlubující se globalizací spojenou s nárůstem moci velkých nadnárodních korporací, vznikem tzv. globálních hodnotových řetězců a byla již poznamenána sílící financializací. Do světové ekonomiky jsme se začali integrovat za situace, kdy se kapitalismus nalézal ve vážných problémech. Rozpad východního bloku přišel jako „záchrana“– kapitalismu umožnil, aby Velkou recesi odložil o dvacet let. Česko­slovensko, respektive později Česká republika, si vytvářelo svou transformační strategii v prostředí, které opanoval neoliberalismus, vtělený v tzv. Washingtonský konsenzus, jenž prosazoval liberalizaci coby lék na veškeré neduhy světa. Jak ovšem věděli již Němci v devatenáctém stoletím, liberalizace je nástrojem vítězů a je v rozporu s bytostnými zájmy zaostávajících zemí, které potřebují dohnat země ekonomicky silnější a vyspělejší. Někdejší socialistické země se staly nejen novým vítaným odbytištěm, nýbrž i živou laboratoří, v níž se, za podpory místních elit, testovaly účinky receptů tržního fundamentalismu, jako je deregulace, samoúčelná privatizace, sázka na „láci“, tedy konkurenci cenou (která u nás byla navíc hned na počátku transformačního procesu povzbuzena masivními devalvacemi koruny), fiskální restrikce, nízké mzdy a nízká přidaná hodnota. Pozdější příliv zahraničního kapitálu celkové nastavení nijak výrazně nezměnil, jedním ze zákonitých důsledků působení zahraničních korporací je totiž nejen masivní odliv zisků, ale i celkové prohlubování koloniálního postavení země, která se stává laciným sloužícím. Koloniální postavení má bohužel i své politické a mezinárodní důsledky. Projevuje se v neschopnosti a neochotě elit vnímat, v jakém prostředí se Česko nachází a jaké jsou jeho strategické zájmy, jakož i neschopnosti klást si skutečně důležité otázky. „Stali jsme se politickou periferií, která v zahraničněpolitické orientaci nemá dodnes definován ná­rodní zájem, protože jen v předklonu plní zájmy upadajícího hegemona. Náš myšlenkový obzor se redukuje na mechanické přebírání vzorů ze Západu… Energie se věnuje margináliím, protože Česká republika je mimo dění, mimo hlavní intelektuální debaty. Hlubší otázky se ani nekladou, protože v podtextu se tuší, že u nás se stejně řešit nebudou, respektive že k nám dojdou jako poslední. Politika se omezuje na nastavení dobré „operativy“, protože strategii už jsme dávno přenechali někomu jinému.“ Ilona Švihlíková ovšem nezůstává u popisu stavu a konstatování faktů a, jak sama uvádí, smyslem její knihy není „plakat nad rozlitým mlékem“. Nastiňuje vizi do budoucna, jakož i strategii, která nám může pomoci, abychom se z postavení kolonie vymanili.