V rozmezí 5 let (2008 až 2013) přichází vydavatelství letecké literatury Svět křídel již potřetí s knihou, jejichž název je z jedné poloviny shodný: BEZ NICH BY. Až druhá část názvů “… NEVZLÉTLI“, “… BLOUDILI“, “… NEPŘISTÁLI“ naznačuje, že si jejich autor předsevzal v oné “trilogii“ přiblížit čtenářům poměrně neznámé činnosti pozemních složek zabezpečení vojenského letectva. Tato nová kniha byla napsána (a vydána) u příležitosti “šedesátin“ od zřízení prvních složek řízení a velení stíhacímu letectvu. 1. ledna to bylo Ústřední velitelské stanoviště letectva, 1. října Hlavní letecké povětrnostní ústředí a 1. listopadu Ústřední letecké dispečerské stanoviště. - 31. prosince 10. výročí ukončení samostatné činnosti jejich nástupnických uskupení - Národního střediska velení Vzdušných sil, Řízení letového provozu a Sektorů průzkumu a uvědomování- - Od 1. ledna 2004 jejich tradice a úkoly převzala 26. brigáda velení, řízení a průzkumu Věnováno ženám a mužům všech hodností a služebních kategorií, kteří sloužili a slouží na stanovištích, zabezpečujících činnost čs. vojenského letectva a Vzdušných sil při ostraze našeho vzdušného prostoru. Veliký dík patří manželkám vojáků, protože “doma“ nesly všechnu tíhu, kterou přinášela nepřetržitá služba jejich mužů v pohotovostním systému PVO Nechť je také vzpomínkou na kamarády a bývalé spolubojovníky a pro současnou generaci kolegyň a kolegů “ve zbrani“ ze Vzdušných sil AČR hrdost na tradice a s výzvou: „UCHRÁNÍT VZDUŠNÝ PROSTOR“ Problematika zmíněných složek letectva je rozložena do 5ti kapitol, v nichž je podrobně popsána chronologie jejich organizační výstavby, jaké “dobové“ názvy byly postupně používány v období let 1953 až 2003, místa dislokace (často včetně přesné lokalizace GPS) a množství informací o řídících funkcionářích - “kdo velel“. V I. až III. kapitole se čtenář na téměř 200 stranách seznámí s problematikou organizační a personální výstavby velitelských a naváděcích stanovišť, z nichž byla 50 let řízena činnost stíhacího letectva PVOS / PVO a Vzdušných sil AČR. Podrobně jsou popsány okolnosti počátků výstavby prvních velitelských stanovišť a jejich kádrového zabezpečení od jara 1952. Nechybí přehledy náčelníků velitelských a naváděcích stanovišť, průběh jejich vojenské služby včetně “fotogalerie“, obsahující přes 140 portrétních fotografií a množství fotografií ze stanovišť. V několika přehledných “tabulkách“ je patrný průběh výstavby a složení svazků stíhacího letectva L a PVOS doplněné přehledy zabezpečovacích jednotek. Vedle “leteckých“ jednotek zabezpečení nechybí ani tzv, “zelení“, zabezpečující velitelská stanoviště radiolo-kační informaci. Je zde (zřejmě vůbec poprve) chronologicky uspořádána organizační výstavba Hlásné služby (pracující ještě i kořistní radiolokační technikou) až k radiotechnickému vojsku vč. výčtu radiotechnických hlásek, radiotechnických rot v rámci radiotechnických pluků v období 1955 až 1961, složení radiotechnických praporů v období 1961 až 1992 či skupin radiotechnického průzkumu. Nechybí přehled používané radiolokační techniky a automatizovaných systémů velení. IV. kapitola je věnována výstavbě letecké povětrnostní služby. Je zde popsána jednak organizace nejvyšších řídících stupňů, ale jsou zde i přehledy “kdo velel“, seznam letištních povětrnostních stanic, popis a fotografie používané techniky pro pozorování a měření až po současnost. Poslední, V. kapitola je věnována složce, která se zabývala a stále zabývá - řízení letového provozu. V období uplynulých šedesáti let používala různé názvy. Opět je zde popsána chronologie organizační výstavby a personální obsazení řídících struktur v tzv. nejvyšších patrech (“kdo velel“). V závěru knihy je ještě Post skriptum. Napsal ho současný velitel 26. brigády velení, řízení a průzkumu a z něj vyjímáme: „Vážení č