Smrt představuje v umění i filozofii všech civilizací a kultur univerzální a permanentně přítomné téma. Také proto je její výtvarná prezentace jedinečnou příležitostí ke zkoumání vztahu člověka žijícího v pozdně středověké Evropě k zásadním otázkám jeho pozemské i posmrtné existence. Výtvarné umění pozdního středověku ilustruje vztah středověkého člověka ke smrti a vlastní smrtelnosti a zároveň dovoluje lépe porozumět jeho mentalitě i imaginaci, s jejíž pomocí se snažil vyrovnat s faktem vědomého tělesného zániku. V českém malířství 14. a 15. století se dochovalo několik jedinečných příkladů tzv. makabrózní ikonografie, jimž jsou věnovány samostatné kapitoly, a jež jsou důkladně analyzovány v kontextu monastické tradice „kultury smrti“, výtvarného umění, funerální liturgie a náboženské praxe tehdejší Evropy. České země jsou přitom jedinou oblastí střední Evropy, v níž se do dnešní doby dochovaly všechny hlavní náměty pozdně středověké ikonografie personifikované Smrti: Legenda O setkání třech živých s třemi mrtvými, Triumf smrti, Tanec smrti a v neposlední řadě také unikátní groteskní zobrazení tzv. dobré i triumfující Smrti. Zajímavým aspektem umrlčí ikonografie pozdně středověkých Čech je pak její adaptace a využití utrakvistickými teology odlišně chápajícími nejen tzv. ars moriendi, ale poslední věci člověka obecně. Jednotlivé kapitoly doprovází celkem 129 barevných vyobrazení, jež jsou nedílnou a důležitou součástí knihy stejně jako vybrané dobové literární prameny. sakriti opis