Jeden z nejkrásnějších Walserových textů, povídka Der Spaziergang, byla poprvé otištěna roku 1917. Walser v něm s ironií a téměř nepostižitelným smutkem, využívaje nejjemnějších odstínů jazyka, popisuje nezáviděníhodný, přitom však s ničím nesrovnatelný a nezaměnitelný úděl umělce, a nestěžuje si: v té době mu není ještě čtyřicet a netuší, jak rychle mu budou ubývat síly. Pro něho tak charakteristická nechuť podrobovat se tlakům moderní, dravě nastupující doby je už zřejmě patrná. V srpnu 1914 začala první světová válka a svět se od základů změnil. Walserova tvorba bielského období se zdá být někdy obtížně přijatelná, jako by se odvracela od světských událostí, vzdálena své době, se silným příklonem k idyle a blouznění o kráse, někdy přecházející až v manýru a hraničící s banalitou. Přesto vykazuje zřejmé stopy experimentu a (někdy riskantního?) pokusu o odklon od románu 19. století. Autor v té době hledá literární ostrov ticha, kam by se mohl uchýlit. Jeho realismus je rafinovaný a zatímco konstituuje skutečnost, pokouší se ji okamžitě destabilizovat přemírou atributů a nespoutanou exaltací. K tomu nutno přičíst neúnavnou ironii, která jako by předcházela katastrofě. Subtilní Walserova próza druhého bielského období dává tušit, kolika převleky se autorova já vystrojovalo, než dalo nahlédnout do svého nitra. sakriti opis