Tématem vrcholného díla esejistického umění ruského básníka a posléze amerického profesora literatury, nositele Nobelovy ceny Josifa Brodského (1940–1996) jsou Benátky. Toto město, ve kterém po emigraci ze SSSR trávil téměř veškerý volný čas, autorovi slouží jako impulz k úvahám, které dalece přesahují krásu urbanistického celku i jeho historického osudu. Pro Brodského je pobyt v Benátkách metaforou lidského života jako takového. Architektura v jeho myšlení získává významy existenciální. Voda je námětem úvah o zrcadlení a zdvojování vůbec. Vztah člověka a místa se stává milostným příběhem i zprávou o lidské osamělosti. Chůze a vidění souvisejí s pohybem k smrti a s metafyzickými rovinami lidského bytí. Brodskij je ve svém uvažování vtipný, ironický, pronikavý, volí nezvyklé obrazy a odhaluje nečekané souvislosti. Přitom je věcný, konkrétní, autobiografický. Mluví o sobě, ale způsobem, který čtenáři umožňuje osobní prožitek vztažený k jeho vlastnímu životu.
Avšak bez ohledu na hlavní téma lze text číst i jako obecnou úvahu – o psaní, paměti, zraku, slzách a vnímání, o lidské civilizaci, únavě, konečnosti věcí i života, o kráse, strachu, instinktech, tvorbě, o štěstí, dokonalosti, povrchu, pohybu, o tvářích, moři, zrůdnosti, obrazech, divadle a labyrintech.