Čtenáři se dostává do rukou kronika školního pololetí roku 1945, jak své vzpomínky v podtitulu nazval sám Zdeněk Pošíval. V kronice, již si psal jako malý chlapec a v dospělosti z ní rád předčítal rodině a přátelům, si autor připomíná dobu, kterou jako osmiletý chlapec prožil se svou maminkou na pile ve vesničce Radňov, poté co je tatínek odvezl do bezpečí po únorovém bombardování Prahy ke svému tchánovi, dědečkovi Jindřichu Hessovi. Malý Zdenda do Radňova jezdil s maminkou každé prázdniny. Těch pár měsíců roku 1945 bylo ale přece jen jiných. Zuřila válka, během níž autor zažil mimo jiné bombardování bezprostředního okolí svého domova, na něž nezapomněl celý život. Přestože se do Radňova později každoročně vracel, už nikdy tam nepobyl v jednom kuse tak dlouhou dobu jako v roce 1945. Autorovi utkvěla v paměti především jedna dědečkova věta z období konce války. K této větě se vracel s přestávkami po celý život a – jak sám později říkal – nějakou dobu mu trvalo, než zcela pochopil a vstřebal širší význam dědečkových slov. V posledních dvou měsících svého života se stále víc a více vracel k dědečkovu poselství a přemýšlel, zda se i jemu vždy dařilo podle něho žít. Někdy o tom jako každý citlivý člověk, jakým bezesporu byl, pochyboval. Autor i proto toužil, aby se poselství vyřčené jedinou dědečkovou větou uprostřed příšerné doby zlovolnosti, nenávisti, zášti a obecně hrůzného šílenství dostalo k širšímu okruhu čtenářů jako postoj chování člověka k člověku.