Jedenadvacet let – čas večírků, randění, studia, cestování a poznávání světa. Alespoň do té doby, než Sophie, místo přednášky ve škole, poslouchá v ordinaci doktora K, proč se poslední dobou necítí ve své kůži – má rakovinu. Konec legrace? Skoro. Krásné a veselé studentce se přes noc zredukuje život na pobyt v nemocnici. Mezi jejími zdmi neobjeví jen svět bílých plášťů, upovídaných sestřiček a sexy doktorů, ale také společných pokojů, vypadaných vlasů a tužek na obočí. Aby si zachovala alespoň část „normálního“ života, a zpočátku hlavně proto, aby zakryla ztrátu vlasů v důsledku chemoterapie, pořizuje si paruky. S každou z nich získává trochu jinou identitu, o něco víc lehkosti, hravosti, bezstarostnosti, stává se jiným člověkem. Sophie (hlavní postava a současně autorka) svou obtížnou cestu přirovnává k odysseovské pouti do rodné Ithaky. Na své pouti k uzdravení sbírá nesmírně cenné zkušenosti, učí se zvládat vlastní strach a vylepšovat vztahy s druhými lidmi. Všechno si pečlivě zapisuje. Píše o své pouti. O příhodách, které zažívá skrytá za svých devět paruk. Píše články do časopisu. A postupně vzniká kniha. Tato kniha. Sophiin příběh je svěže upřímný, se smyslem pro absurdno. Přiměje vás k úsměvu, když to nejméně čekáte. Především je to však příběh o dívce, která odmítá být pouze pacientkou s rakovinou. sakriti opis