Táborový lékař Erich Wagner vypadal docela příjemně. Na staré černobílé fotografii, která ho zabírala celého, se usmíval, měl skoro holou hlavu, brýle s želvovinovými obroučkami a dělal dojem inteligentního muže. Na konci války ho zajali Američané, v roce 1948 uprchl a potom žil v Bavorsku pod falešným jménem až do roku 1962, kdy spáchal sebevraždu. Opožděné výčitky svědomí, strach z toho, že ho znovu zatknou, nemoc? Nebyly tu uvedeny žádné podrobnosti. Po pravdě řečeno jsem nad tím příliš dlouho neuvažoval, protože v tu chvíli přitáhl moji pozornost jiný obličej. Na stejné fotografii pozoroval lékaře se zvláštní naléhavostí jakýsi vězeň. Jeho rysy mě přímo uhodily do očí: připomínal mi mého otce. Podobnost byla dost udivující navzdory vězňově vyhublosti, strašlivě vystouplým lícním kostem a propadlým tvářím. Protože se můj otec narodil v roce 1942 a žádný dědeček nebo prastrýc v koncentráku nikdy nebyl, zastavil se můj údiv tady, ale ta fotografie mi najednou byla nějak blízká, jako by šlo opravdu o příbuzného, o někoho z rodiny…

Při školním výletě do Německa navštíví mladý profesor se svými studenty i památník v koncentračním táboře Buchenwald a v tamním muzeu objeví fotografii vězně, který se až nápadně podobá jeho otci. Tahle neuvěřitelná podobnost ho po návratu domů nepřestává pronásledovat, a tak se pustí do pátrání. Zjistí, že vězeň se jmenoval David Wagner a byl jeho dědečkem… Na povrch vychází nejen příběh zakázané lásky a vášnivého vztahu milenců, kteří za svůj vztah zaplatili nejvyšší cenu, ale i hrůzy válečné doby, která pohltí celý kontinent, v níž jedinec a jeho osobní život nemají vůbec žádnou cenu.