Autorský soubor povídek Svět pod Duklou lze označit za reflektivní prózu v pravém smyslu slova, za vyprávění s hlubším metafyzickým ponorem, jež propojuje mystické hledačství s motivem pouti krajinou. Městečko Dukla na polsko-slovenském pomezí a nevelká sídla v jeho okolí jsou pro Stasiuka bájnými končinami, „malou šachtou či vrtnou sondou“, s jejíž pomocí vypravěč opakovaně vstupuje do světa plného připomínek historie – té dobře známé a po léta omílané i té stejně intenzivně odsunované. Zaniklý svět Lemků, dávných a zmizelých obyvatel kraje, hrob šlechtičny s pohnutým osudem ukrytý v hloubi tichého kostela, rezivějící armádní technika jako ikona komunistické symboliky uměle vnesené do tohoto zapadlého koutu země, ale i žhavá současnost v podobě neúnavných překupníků, horlivých náboženských fanatiků nebo nekonečné šňůry kamionů táhnoucí se od ukrajinské hranice. To je jen několik z dlouhé řady motivů, které si Stasiuk pro své vyprávění zvolil. Delší prózu doplňují dokonale vybroušené krátké povídky, portréty lidí a života v přírodě nahlížené z neobvyklé perspektivy. Není proto od věci připomenout si Stasiukovo literární krédo: „Psát, škrtat, myslet, dívat se, naslouchat, psát a myslet, škrtat a zase škrtat...“ sakriti opis