Člověk ví, že musí zemřít, a toto vědomí patří mezi základní charakteristiky lidskosti, náboženství, metafyzika a kultura si však kladou za cíl smrt přemoci. Západní filosofie od Platóna po Hegela tvrdí, že sám výkon myšlení je překonáním smrti a konečnosti. Kniha F. Dasturové nejprve podává analýzu těchto pokusů vyměřit oblast, která se smrti vymyká, a následně ukazuje, že lze ke smrti zaujmout i vztah, který před ní neuhýbá a nesnaží se ji „zneškodnit“: s oporou v Heideggerově rozboru bytí k smrti se autorka snaží ukázat, že lze o smrti hovořit i jinak – a že tento druh rozpravy nutně vyžaduje svobodné přijetí konečnosti lidské existence. Konečnost, která již nestojí v kontrastu vůči nekonečnosti božského bytí mimo smrt a mimo čas, navrací lidské bytí k jeho pozemskosti, časovosti a tělesnosti. Myšlení smrtelnosti jakožto momentu konstitutivního pro naši otevřenost vůči světu je též myšlením narození jakožto konečné, omezené schopnosti mít svět: umírání je podmínkou narození, smrt je podmínkou života. Nejautentičtější vztah k vlastní smrtelnosti paradoxně nacházíme v radosti a smíchu. sakriti opis