Cílem předložené kolektivní monografie je představit českému čtenáři doposud nepříliš často pojednávané téma sémiotické historiografie. Naším cílem nebylo psát „nezaujatá“ historická pojednání, nýbrž uvést do souvislosti a interpretovat zvolená témata v kontextu současné sémiotiky, jež, jakkoli možná dosud spíše implicitně než vědomě, z historického odkazu čerpá. Bylo se třeba zaměřit na místa, která se nám jevila jako inspirující, nebo jednoduše přesvědčivá. Prvním z těchto míst je právě spor o to, co je to přesvědčivost a jak se se sémiotikou překrývá. Není tedy divu, že prvními artefakty, které jsme chtěli představit v rámci „sémiotického muzea“, jsou sofisté a řecká rétorika jakožto podstatný epistemologický zlom. Podobný pokus vypořádat se s problémy otevřenými sofisty, rétory a Platónem nalézáme pochopitelně i v Aristotelovi a jeho cestě k obecné teorii inference, která je pro současnou sémiotiku jedním ze základních stavebních kamenů. Posledním místem, které jsme navštívili, je pak logika a teorie znaku u stoických myslitelů. Jestliže Platón, Aristotelés a sofisté otevírají možné perspektivy pro Charlese Sanderse Peirce a Jean--Francoisa Lyotarda, pak stoická inspirace se jasně objevuje u neméně originálního filosofa, který představuje pro sémiotické úvahy jasnou výzvu, totiž Gilles Deleuze. sakriti opis