Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na takový podnik nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck, toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. V tomto střetu vyhradil Bismarck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Italové zaměstnají část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Italové chtěli válku a vítězství, aby konečně vstoupili do první řady evropských mocností. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Custozy, v Dolomitech i na moři u ostrova Vis (Lissa). Ale nakonec Viktor Emanuel dosáhl svého, protože František Josef přenechal Benátky prostřednictvím francouzského imperátora Itálii už předem, ať válka dopadne jakkoli. sakriti opis