Lou Andreas-Salomé, dcera francouzského generála ruské armády, která dětství prožila v Petrohradu, autorka několika knih a mnoha článků a recenzí, se v květnu 1897 s Rilkem seznámila jako zralá šestatřicetiletá žena, velmi inteligentní a přitažlivá. Z jejich setkání se zrodilo intelektuální přátelství spisovatelky a dvaadvacetiletého básníka, jež zakrátko přerostlo v milenecký vztah. Zamilovaný estét myje u své milé nádobí a štípe dříví do kamen. Tak blaženou lásku prožívá poprvé – zároveň naposledy.

Velký básník lásky, jehož matčina výchova i roky strávené na vojenském gymnáziu přesvědčily o vlastní fyzické podprůměrnosti, se v milostné sféře stává podstatně sebevědomější než v jiných mezilidských vztazích, které mu často jsou přítěží.

Dříve trávil čas po kavárnách, redakcích a na premiérách, nyní ale dokáže žít měsíce o samotě. Velkým zážitkem se pro něj stává příroda. Pod milenčiným vlivem si mění jméno René na německou variantu Rainer, jeho dříve tuctově nedbalý rukopis nyní působí energicky, elegantně, uvolněně – a připomíná její písmo. „Přišel jsem k tobě chudý, přišel jsem k bohaté ženě málem jako dítě. Vzala jsi mou duši do náruče a konejšila jsi ji… políbila jsi mě na čelo a musela ses přitom hluboko snížit,“ píše.

Pod vlivem Lou se Rilke zbavuje přemrštěné exaltovanosti, naučí se zvládat návaly smutku. Na cestě k vnitřní rovnováze sice ještě utrží mnoho ran, aniž dosáhne cíle, ale Lou mu umožnila, aby se na sebe samého dovedl podívat z odstupu. Pocit jistoty, který u Lou získal, mu vydrží do konce života. Poslední dopis jí napíše několik dní před smrtí.
Knížka vyznačující se hlubokým pochopením pro lidsky blízkého básníka je současně vzpomínkou, posledním rozhovorem i rozloučením… A literárním klenotem.