Sonety Orfeovi jsou vedle Elegií z Duina jedním z vrcholných děl německy píšícího básníka a pražského rodáka R. M. Rilka. Za vznikem stojí dva podněty: smrt devatenáctileté tanečnice Wery Ouckamy Knoopové a perokresba italského renesančního malíře. Orfeus je ústřední postavou díla a jeho motivickou páteří, ale antická látka poskytla myšlenkový odraz k vyššímu plánu: Rilkovi jde o vyrovnání se s fenoménem smrti a lidské konečnosti. Přijímá ji do rodiny nejvyšších hodnot a ukazuje, že kromě truchlivé má i svou světlou tvář. V Sonetech mají mrtví jisté privilegium, neboť jsou rozptýleni v nejzákladnějším živlu - Zemi. Takto nablízku jejím prapůvodním silám jsou obdařeni schopností vnímat tóny živým neslyšitelné. V pochybnostech o schopnosti jazyka vyjádřit myšlení v úplnosti zde Rilke dovršuje abstraktní konstrukci a buduje do sebe zapouzdřený svět symbolů. sakriti opis