V polovině devatenáctého století podal francouzský lékař Gilles de la Tourette zprávu o bizarním chování jedné mladé aristokratické ženy, která náhle, bez varování, dostala záchvat, při němž ze sebe vyrážela obscénní nadávky a kletby. Tourettův syndrom, jak se této poruše říká, je soubor různých druhů chování včetně neustále se vracejících tiků a mimovolného vykřikování (někdy nadávání a klení), jakož i obsedantně-kompulzivního jednání. Historie tohoto syndromu popsaná v tomto textu odkrývá, jak kulturní a medicínské domněnky determinovaly a radikálně měnily jeho charakteristiku a léčbu od počátku devatenáctého století do konce devadesátých let století dvacátého. Tento text sleduje problematickou klasifikaci na základě tři rozdílných, avšak vzájemně se překrývajících příběhů: jednak jsou to tvrzení vycházející z lékařských vědomostí, pak zkušenosti rodičů samotných postižených a nakonec kulturní očekávání a předpoklady. Dřívější věda měla za to, že zvláštní tiky a improvizované vokalizace jsou psychologické – vycházející z udržovaných zlozvyků či nedostatku sebeovládání. Dnes jsou však pacienti vykazující toto chování považováni za neurologicky nemocné a většinou léčeni léky. I když současný klinický výzkum ukazuje, že Tourettův syndrom je organická porucha, připomíná nám tato průkopnická historie tourettizmu, že máme být vůči lékařské ortodoxii skeptičtí a zároveň otevření novým pojetím a účinnějším intervencím.