HANNAH ARENDTOVÁ (1906-1975) se ve svém posledním díle, jehož knižní podoba vyšla až z pozůstalosti, věnuje základním, na sebe nepřevoditelným dimenzím lidské mysli či ducha: myšlení, chtění a souzení. Druhý svazek se zabývá mohutností vůle, tedy i závažným problémem svobody. Schopnost vůle byla objevena až s příchodem křesťanské éry, křesťanský konflikt mezi vírou ve všemohoucího Boha a svobodnou vůlí však v moderní době přetrvává i po konci tradiční metafyziky jako rozpor svobody se zákonem kauzality nebo později se zákony dějin. Svoboda tak byla filosofy často zpochybňována jako iluze vědomí. Jaká je však reálná zkušenost? Arendtová sleduje dějiny chtění od objevu vůle u Aristotela, Pavla a Augustina, pokračuje přes Tomáše a Dunse Scota až po moderní zavržení vůle u Nietzscheho a Heideggera. Na závěr konstatuje, že větší smysl pro vůli měli muži činu, kterým se stává zdrojem jednání, nikoli filosofové. sakriti opis