Opakování není vždy matkou moudrosti, opakovaně i chybujeme, podléháme slabostem. Znepokojivý román o nespolehlivosti paměti, o nebezpečí pasivity a o banalitě zla.

Mario žije v Padově, je to spisovatel a nakladatelský lektor, často cestuje vlakem, nejen pracovně, ale i proto, že vede paralelní životy: v Padově se chystá oženit se zdánlivě klidnou a vyrovnanou Violou, do Říma jezdí za Biancou, psychicky labilní ženou, matkou holčičky Agnese, která je - možná - jeho dcera. A pak je tu sadistický mladík Santiago, v jehož područí se Mario noří do temnoty, která hnízdí nejen v jeho duši, nitru, mysli, ale i v nevědomí každého z nás. Jedním ze dvou hlavních témat románu je totiž lidské balancování mezi temnotou a světlem, mezi zbabělostí (či pohodlností) a odvahou, mezi aktivním a pasivním způsobem bytí, s čímž souvisí i opakující se motiv rozdílu mezi osudem a náhodou. Tím druhým tématem je modernisty už dokonale rozpitvaný, a přesto stále životaschopný vztah empirie a fikce nebo jednoduše života a literatury. V pečlivě strukturovaném textu, poskládaném z jednačtyřiceti kapitol-příběhů, jejichž pojící linkou jsou postavy a věci, o kterých se vypráví, autor ponechává čtenáři iluzi plynutí času, vývoje děje a současně ho stejně jako své postavy vězní v časové smyčce věčného 17. června, data, které se v románě opakuje podezřele často. Události i sny či představy mají pro autora v románové konstrukci tutéž hodnotu, vzhledem k tomu, že i ona takzvaná skutečnost se v retrospektivním pohledu opírá o tak nespolehlivého svědka, jakým je lidská paměť, a je tím pádem ošidná. Pravdě je tudíž vymezen pouze pomíjivý okamžik přítomnosti, jejž je nesmírně těžké narativně zachytit. Giulio Mozzi se o to ve svém stavebně promyšleném a jazykově cizelovaném románě s úspěchem pokouší a vtahuje nás do sugestivního světa postav, které sice nejsou skutečné, ale zato jsou autentické.