Je to zvláštní načasování. Kostely jsou zavřené, možná se spolu nesejdeme ani o Velikonocích. A právě v těchto dnech nám z tiskárny přivezli knížečku šesti kázání Miloše Rejchrta, většinu z nich velikonočních. Mohla by tak - mezi jinými texty - posloužit k domácím pobožnostem, k soukromému čtení a povzbuzení. Pozorování obrazu či průchod do světa - i tak by se snad dal vyjádřit letitý rozdíl, kteří teologové a lidé s náboženským vhledem nacházejí mezi náboženstvím a vírou. V náboženství člověk třídí, popisuje, manipuluje, společensky užívá a mocensky zneužívá: má Boha v hrsti. Vírou člověk osvobozený od náboženství otvírá zaťatou ruku a pouští, co má v hrsti, aby mohl podat hrnek vody žíznivému.Kázání Miloše Rejchrta jsou svědectvím o právě takovém osvobodivém pohybu: velkolepá dynamika, která tepe událostmi Velikonoc, nanebevzetí a Letnic, se spirálovitě neustále stáčí do skrytosti kříže, jediného místa zjevení Boha. Ve světě po holokaustu se každé zbožné či teologicky vyargumentované kámošení s Pánem či zaklínání se jeho požehnáním při politických a vojenských taženích jeví přinejmenším směšně anebo jako nebezpečná zhovadilost. Nechte Boha odejít je naproti tomu prosba zneklidněného, který prožil, že všichni ti dorážející a ke všemu použitelní bohové zabíjejí duši a tělo. Mít pokoj od boha pro pokoj v Bohu není jen do sebe uzavřená rétorická figura. Je to jádro biblického svědectví, které vibruje kazatelnami a posluchači pod nimi po věky.