Tři hlasy, tři světy, tři pohledy zaznívají z této nerozsáhlé knihy: Doyen rakouských zahraničněpolitických reportérů Wolfgang Libal, pražský Němec (1912–2008), si bere slovo jako první. Muž, který se stal svědkem snad všech dějinných zvratů ve střední Evropě 20. století, s celou rodinou z Prahy a z rodných Čech vyhnaný, v době uvolnění 60. let do Prahy se jako korespondent DPA krátce navrátivší (a podle vlastního tvrzení vynálezce pojmu „pražské jaro“), popisuje stručně a poctivě svou verzi česko-německého příběhu, respektive své vidění českých dějin. Zmiňuje v nich také roli levicově nadšené inteligence po roce 1948 – a jmenuje i Pavla Kohouta. Ten dostává slovo jako druhý: On, „spálený Čech z Prahy“, jak sám sebe nazývá, má bohaté zkušenosti s pohledy z druhé strany – tedy sudetoněmecké. Wolfganga Libala a jeho svědectví si však natolik váží, že i když s mnoha vývody nesouhlasí, přijímá je se vší vážností jako variantu svého vlastního líčení společné historie a přemýšlí o nich. Zároveň neopomene vyvrátit podle svého soudu hlavní sudetoněmecké a české legendy, které brání objektivnějšímu pohledu na společné dějiny. A připomene i genocidu Židů, třetí komponenty jedinečného pražského života, v sudetoněmeckém líčení tak často potlačovanou. Libal i Kohout, jež oba osudy zavály do Vídně, ale částí své osobnosti i díla zůstali v Praze (Libalův syn Michael zde dokonce donedávna působil jako německý velvyslanec), nejsou přes všechny rozdíly pohledů protivníci, ale – jak konstatuje dramatik a spisovatel – spojenci. Třetí hlas – nazvěme ho objektivní – dostává o generace mladší brněnský historik Libor Vykoupil. Je sice více v pozadí, přesněji řečeno pod čarou, ale jeho kritický poznámkový aparát k Libalovu textu představuje jak odbornou korekturu, tak zároveň demonstraci českého historiografického výkladu vlastních dějin. O napětí je tedy postaráno! Tři hlasy, tři světy, tři pohledy zaznívají z této nerozsáhlé knihy: Doyen rakouských zahraničněpolitických reportérů Wolfgang Libal, pražský Němec (1912–2008), si bere slovo jako první. Muž, který se stal svědkem snad všech dějinných zvratů ve střední Evropě 20. století, s celou rodinou z Prahy a z rodných Čech vyhnaný, v době uvolnění 60. let do Prahy se jako korespondent DPA krátce navrátivší (a podle vlastního tvrzení vynálezce pojmu „pražské jaro“), popisuje stručně a poctivě svou verzi česko-německého příběhu, respektive své vidění českých dějin. Zmiňuje v nich také roli levicově nadšené inteligence po roce 1948 – a jmenuje i Pavla Kohouta. Ten dostává slovo jako druhý: On, „spálený Čech z Prahy“, jak sám sebe nazývá, má bohaté zkušenosti s pohledy z druhé strany – tedy sudetoněmecké. Wolfganga Libala a jeho svědectví si však natolik váží, že i když s mnoha vývody nesouhlasí, přijímá je se vší vážností jako variantu svého vlastního líčení společné historie a přemýšlí o nich. Zároveň neopomene vyvrátit podle svého soudu hlavní sudetoněmecké a české legendy, které brání objektivnějšímu pohledu na společné dějiny. A připomene i genocidu Židů, třetí komponenty jedinečného pražského života, v sudetoněmeckém líčení tak často potlačovanou. Libal i Kohout, jež oba osudy zavály do Vídně, ale částí své osobnosti i díla zůstali v Praze (Libalův syn Michael zde dokonce donedávna působil jako německý velvyslanec), nejsou přes všechny rozdíly pohledů protivníci, ale – jak konstatuje dramatik a spisovatel – spojenci. Třetí hlas – nazvěme ho objektivní – dostává o generace mladší brněnský historik Libor Vykoupil. Je sice více v pozadí, přesněji řečeno pod čarou, ale jeho kritický poznámkový aparát k Libalovu textu představuje jak odbornou korekturu, tak zároveň demonstraci českého historiografického výkladu vlastních dějin. O napětí je tedy postaráno! Tři hlasy, tři světy, tři pohledy zaznívají z této nerozsáhlé knihy: Doyen rakouských zahraničněpolitických reportérů Wolfgang Libal, pražský Němec (1912–2008), si bere slovo jako první. Muž, který se stal svědkem snad všech dějinných zvratů ve střední Evropě 20. století, s celou rodinou z Prahy a z rodných Čech vyhnaný, v době uvolnění 60. let do Prahy se jako korespondent DPA krátce navrátivší (a podle vlastního tvrzení vynálezce pojmu „pražské jaro“), popisuje stručně a poctivě svou verzi česko-německého příběhu, respektive své vidění českých dějin. Zmiňuje v nich také roli levicově nadšené inteligence po roce 1948 – a jmenuje i Pavla Kohouta. Ten dostává slovo jako druhý: On, „spálený Čech z Prahy“, jak sám sebe nazývá, má bohaté zkušenosti s pohledy z druhé strany – tedy sudetoněmecké. Wolfganga Libala a jeho svědectví si však natolik váží, že i když s mnoha vývody nesouhlasí, přijímá je se vší vážností jako variantu svého vlastního líčení společné historie a přemýšlí o nich. Zároveň neopomene vyvrátit podle svého soudu hlavní sudetoněmecké a české legendy, které brání objektivnějšímu pohledu na společné dějiny. A připomene i genocidu Židů, třetí komponenty jedinečného pražského života, v sudetoněmeckém líčení tak často potlačovanou. Libal i Kohout, jež oba osudy zavály do Vídně, ale částí své osobnosti i díla zůstali v Praze (Libalův syn Michael zde dokonce donedávna působil jako německý velvyslanec), nejsou přes všechny rozdíly pohledů protivníci, ale – jak konstatuje dramatik a spisovatel – spojenci. Třetí hlas – nazvěme ho objektivní – dostává o generace mladší brněnský historik Libor Vykoupil. Je sice více v pozadí, přesněji řečeno pod čarou, ale jeho kritický poznámkový aparát k Libalovu textu představuje jak odbornou korekturu, tak zároveň demonstraci českého historiografického výkladu vlastních dějin. O napětí je tedy postaráno! sakriti opis