Kniha se zabývá širokým fenoménem sochařství ve veřejném prostoru (jindy nazývaném monumentální umění) v Československu v období normalizace s mírným přesahem až do roku 1992. Téma do sebe pojímá nejen solitérní pomníky a památníky na veřejných prostranstvích, ale také sochařskou a reliéfní výzdobu architektury – úřadů, škol, nemocnic, velkých podniků, továren. Řečeno s názvem jedné z kapitol, jde o sochy, které nikomu nepatří. Estetické a ideologické vyznění veřejného prostor totalitního Československa bylo výhradní výsadou státu. Rovněž umělecká výzdoba architektury, podobně jako stavebnictví, podléhala centrálnímu plánování, rozpočty nových staveb musely zahrnovat částky na umělecká díla. Umění se tak stalo součástí státní byrokratické mašinerie. Sochy doslova zaplavily veřejná prostranství, vznikala díla nejrůznější kvality a úrovně, na jejich tvorbě se podílel téměř každý, komunistickou stranou prověřený umělec. Vznikaly však i kvalitou a moderním pojetím výjimečné realizace od umělců zakázaných, často pod jinými jmény, případně za bizarních okolností, vlastních této době. Jedná se o jev nemající mimo totalitní země obdoby.
Tato situace skončila krátce po roce 1989 a je až s podivem, s jakým nezájmem dnes tuto širokou uměleckou produkci přehlížíme, jako by šlo o pomníky samotné normalizace, na niž se usilovně snažíme zapomenout. Z lásky k umění a ze zájmu o dobu, kterou nezažily, se nyní různé soukromé a občanské iniciativy snaží sochy ve veřejném prostoru zachránit a analyzovat předpoklady, za jakých vznikaly. Ukazuje se, že situace nebyla nikdy jen černobílá, podmínky, pohnutky a příběhy lidí a jejich děl se liší a prostupují.

Kniha představuje více než 500 vybraných děl zachovaných či odstraněných z veřejného prostoru jako reprezentativní vzorek toho, co v letech 1968–1992 vzniklo. Jde o výsledek nesmírně náročného dlouhodobého průzkumu tisíců lokalit celého Československa, který sebou nesl i problém určení autorství sochy a legendy jejího vzniku. Vychází česko-anglicky. sakriti opis