Publikace se zabývá obecně rozšířenou tezí tvrdící, že stát má v rámci výkonu své územní suverenity absolutní volnost v otázkách rozhodování o vstupu cizince na své území. Na základě analýzy jednotlivých pramenů mezinárodního práva autor s tímto tvrzením polemizuje, vyvrací je a vysvětluje, jaká omezení jsou kladena na volnost států v otázkách přijímání cizinců. Kromě smluvního práva se určitá omezení objevují i v obyčejovém mezinárodním právu, nebo dokonce v kogentních normách obyčejového mezinárodního práva - zejména v zákazu rasové diskriminace a v zásadě non-refoulement obsažené v zákazu mučení. Jedním z těžišť knihy je problematika diskriminace, autor odpovídá na otázku, zda lze v současnosti legitimně vylučovat z přístupu na území státní příslušníky jen jednoho či několika států, nebo zda je možné v tomto ohledu cizince diskriminovat například na základě rasy či pohlaví. Hledá určitá specifika a rozdíly u dlouhodobě usazených cizinců a těmi, kteří se pokoušejí vstoupit na území cizího státu poprvé. Publikace obsahuje mnoho odkazů na judikaturu mezinárodních a regionálních soudů (Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, Evropský soud pro lidská práva, Soudní dvůr Evropské unie, Meziamerická komise/soud pro lidská práva). Využívá rovněž rozhodovací a monitorovací praxi jednotlivých orgánů, zřízených příslušnými lidsko-právními smlouvami (Výbor OSN pro lidská práva, Výbor pro odstranění všech forem rasové diskriminace, Výbor proti mučení či Výbor pro práva dítěte). U rozebíraných témat odkazuje i na vnitrostátní právní úpravu a rozhodovací - správní i soudní - praxi, s občasným využitím konkrétních kazuistik z šetření podnětů veřejným ochráncem práv. Kniha je určena zejména odborné veřejnosti zabývající se cizineckým právem - advokátům a právníkům nevládních organizací, kteří poskytují právní poradenství cizincům, správním soudům, ministerstvu vnitra nebo cizinecké policii. Využijí ji rovněž studenti a pedagogové právnických fakult v předmětech zabývajících se uprchlickým a migračním právem.