Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokončil Bratry Karamazovy v roce 1880. Naplnit úmysl a rozvinout další osudy titulních hrdinů do rozsáhlé epopeje mu znemožnila o rok později smrt. Přesto lze tento dvoudílný román považovat za vyvrcholení jeho díla. A to nejen proto, že se v něm s vášnivostí sobě vlastní vrací k tématům, jež řešil již ve svých předchozích velkých prózách, ale také proto, že se v centru jeho pozornosti tentokrát ocitl i fenomén vášně samé. Vášně projevující se smyslnou touhou stejně jako touhou po transcendenci. Ideové pole, v němž se „karamazovská vášeň“ rozněcuje do rozličných oslnivých silokřivek, je tvořeno otázkou: Není-li Boha, je vše dovoleno? Dvě a půl hodiny trvající dvoudílná rozhlasová dramatizace Bratrů Karamazových, natočená roku 1997, nemohla pochopitelně obsáhnout všechny motivy, postavy a témata devíti set stránkového románu. Autorem dramatizace Janem Strejčkem byla kupříkladu vypuštěna nejen důležitá figura starce Zosimy, ale též legenda o Velkém inkvizitoru, jejíž interpretace Krista zásadně ovlivnila světovou literaturu, filozofii a teologii. Traktován je vlastně jen příběh vraždy starého Karamazova a zkoumání (ne)viny jeho čtyř synů. Režiséru Josefu Melčovi – pověstnému detailní přípravou každé inscenace, rozsáhlým předběžným studiem, hlubokou křesťanskou vírou a úsilím „transponovat do díla svou duši“ – se přesto podařilo i v takto vypreparovaném syžetu udržet smysl, étos i patos Dostojevského textu. A to především výběrem a vedením herců. Michail Bachtin, zabývající se polyfonií autorových próz, uvedl, že Dostojevskij „nemyslel myšlenkami, ale hledisky, vědomími, hlasy…“.
Melčovi Karamazovi jsou mnohohlasou fugou, jejíž dramatický kontrapunkt naléhavě otevírá základní aspekty a otázky lidského bytí. Josef Somr ztvárňuje starého Karamazova jako vychytralého, cynického guberniálního podnikavce, bezostyšně soustředěného jen na finanční zisk a ukájení smyslů. Zdrojem jeho šaškovských her je přesvědčení o nicotě všeho. Z téhož pramene tryská i chladná racionalita Ivana Karamazova. Jeho představitel František Němec však dokázal vyjádřit i hrůzu, kterou Ivan z této metafyzické prázdnoty zažívá. Ta ho spolu s trýznivým svědomím, že otcovraždu inspiroval, přivede až k šílenství. Scéna, v níž Ivan vypovídá před soudem jako svědek a přitom se mu zjevuje ďábel, patří k nejskvělejším momentům rozhlasové dramatiky, jaké kdy byly natočeny. Působivý je ovšem i energický projev Ladislava Freje, jímž dodává svému Dimitriji Karamazovi, domnělému otcovrahu, vášnivost touhy i sebezpytujícího pokání. Jiskřivou proměnlivost a tajemství dokáží svým postavám vdechnout Jiří Čapka, Marta Vančurová , Dana Syslová… Zatímco o Dostojevském se soudí, že nejbližší z Karamazových mu byl Ivan, nejbližší postavou režiséru inscenace byl, hádám, nejmladší a nejnevinnější z bratrů – Aljoša. Vyvozuji to nejen z toho, že ho obsadil Janem Hartlem, hercem, se kterým spolupracoval nejraději a nejčastěji a s nímž vytvořil i své opus magnum – četbu Jeruzalémské bible. Ale také proto, že Aljoša nejvíce odpovídal Melčově touze po prostotě a čistotě charakteru. Však také Aljošovým - Hartlovým hlasem zaznívá vstupní a mnohokrát se pak jako refrén opakující věta: „Jedině utrpení je klíčem k pochopení všeho.“ Bronislav Pražan sakriti opis