Žijeme v době, poznamenané nejen úspěchy vědy a techniky, ale také již deset až patnáct let trvajícím globálním nástupem infekčních nemocí. Mezi nimi zaujímají významné místo infekce přenášené vodou a potravinami, které v převážné většině postihují trávicí ústrojí. Pojem „bezpečnost potravin“, který by ještě před dvaceti lety nikoho nezaujal, se v poslední době stal nejen jedním z nosných programů Světové zdravotnické organizace, ale i vysoce prioritním předmětem jednání vedoucích státníků a parlamentů mnoha zemí, mezi nimi i USA, Kanady, Velké Británie, ale též Rady Evropy. (…) Pacienti, kteří navštíví s průjmovým onemocněním lékaře, však představují jen zlomek skutečného výskytu těchto nákaz. Odhaduje se, že v hospodářsky vyspělých zemích se ve statistikách zachytí nejvýše 10 % infekcí, spojených s průjmem. Ostatní se nemocný pokusí zvládnout domácími prostředky sám. (…) Výraz alimentární infekce (angličtina tu má přesnější výraz „foodborne infections“) označuje nemoci, jejichž etiologické agens vstupuje do organismu trávicím ústrojím (obvykle s potravou, případně vodou), bez ohledu na to, ve kterém orgánu či systému se nakonec infekce manifestuje. V většině případů se infekce opět manifestuje poruchou funkce trávicího ústrojí, ale v nejširším smyslu sem patří i poliomyelitida, hepatitida A a E, listerióza, břišní tyfus, brucelóza, infekce Helicobacter pylori a mnohé další.

Bylo by tedy lépe zde mluvit o infekcích trávicí soustavy případně o gastrointestinálních infekcích, ale pro zachování výrazové stručnosti budeme užívat výrazu „alimentární infekce“ a zabývat se budeme pouze jejich dílčím úsekem, infekcemi, které se projevují postižením trávicí trubice: tedy průjmem, nevolností a zvracením jako nejčastějšími příznaky.

Středem pozornosti této příručky jsou stavy, se kterými se může setkat praktický lékař pro dospělé v podmínkách ČR u průměrného ambulantního pacienta, tj. u osoby s více či méně normální odolností proti infekcím.