Nejnovější dvojčíslo Labyrint revue je věnováno tématu zapomínání a jeho roli v současné společnosti a kultuře. Zapomínání je zde prostřednictvím původní i překladové beletrie, esejů, teoretických textů, rozhovorů a současného výtvarného umění reflektováno ve své paradoxní a kontroverzní ambivalenci. Koneckonců jedno je jisté, nelze projít životem, aniž bychom alespoň čas od času nestiskli pomyslnou klávesu delete, záleží však pouze na nás, k jakému účelu. Pokud cílem klasické řecké filosofie bylo zvládnutí umění žít, mohli bychom dodat, že k dobrému a naplněnému životu v hypermoderní informační společnosti je třeba si také osvojit alespoň do nějaké míry nesnadné, ale životně nezbytné umění zapomínat… Nové dvojčíslo pro celý rok 2013. O významu zapomínání v široké perspektivě národních států i v intimní rovině našich vztahů a rodin ve své úvodní eseji uvažuje Jan Lukavec. Na stejnou Borgesovu povídku (Funes, muž se zázračnou pamětí) si nezávisle na sobě "vzpomněli" autoři obou následujících textů - Petr Fantys a Michal Janata -, aby na jejím základě rozvíjeli úvahu o roli zapomnění v našem myšlení a o etice paměti a jeho významu pro každé (nejen literární) vyprávění. Skepticky provokativní pohled na tradičně bezproblémově chápaný vztah paměti a minulosti nabízí text Martina Pokorného. Naopak polemiku proti zapomínání a obranu paměti jako kulturotvorné hodnoty představují eseje básníků Kamila Boušky a Jana Suka. Sekci překladových teoretických příspěvků otevírá dnes už "klasický" text z oblasti memory studies od Paula Connertona, jednoho z otců tohoto nového a dnes expandujícího oboru, který se snaží mapovat vše, co tradiční akademická historiografie dosud opomíjela a ponechávala v zapomnění. Do stejné oblasti spadá i text další z průkopnic oboru, Marianne Hirschové, jenž se zabývá vztahem mezigeneračně předávané osvojené paměti a holocaustu. Různými strategiemi potlačování nevhodných vzpomínek především v souvislosti s moderními německými dějinami se věnuje ve své stati Aleida Assmannová. Rovněž o německých dějinách a kultuře, Wagnerovi, ale i o paradoxním vztahu památníků a zapomnění píše Andreas Huyssen. Ve svých esejích se dále tématem zapomínání ve vztahu k tradiční domorodé kultuře i ve vztahu ke konkrétnímu lidskému životu věnují antropolog Marc Augé a psycholog Douwe Draaisma, který zde vyvrací obecně sdílenou představu, že dlouhý život znamená automaticky dobrý život. Rostoucí množství digitálně shromažďovaných dat a jejich dlouhá kompromitující životnost znepokojuje zastánce práva na digitální "zapomnění" a generální delete, Viktora Mayer-Schönbergera. Odlehčenou tečku za seriózními teoretickými statěmi pak představují dva texty na hranici eseje a hravého fejetonu z pera Eleny Sorokiny a Umberta Eca, stejně jako autobiograficky laděné eseje Dubravky Ugreši?ové a Orhana Pamuka. Na témata dějinných traumat 20. století navazují také překlady světové beletrie, v prvé řadě s ukázkou z maďarsky psaného románu slovenského autora Pétera Hunčíka, která zachycuje zkušenost totální letecké války z pohledu maďarských vojáků. Druhé světové válce, tentokrát nikoliv z pohledu válčících mužů, ale žen, žijících těžký život ve válečném zázemí, je věnována rusky psaná ukázka Rady Billerové. A do třetice se historickému traumatu, jež nese název gulag, věnuje reportáž z Kolymy polského novináře a spisovatele Jacka Hugo-Badera. Téma zapomínání v psychologické rovině citlivě reflektují prozaické texty Arno Geigera a Krisztiny Tóthové. O lidech zapomenutých na okraji společensky nebo geograficky pak píší (v německém exilu žijící) Číňan Liao I-wu, Haiťan Lyonel Trouillot a Rus Andrej Levkin. A pro změnu mytologickým rozměrem zapomnění jako gnostické anamnesis se zabývají prozaické texty Mircey Eliada a Paulse Bankovskise. Česko-slovenskou tvorbu v novém vydání revue Labyrint reprezentuje šestice autorů, z nichž polovina patří k nadějným mladým začínajícím prozaikům (Vratislav Kadlec, Mira Pjontek, Peter Balko), zatímco druhá troji