Václav Bořánek, je v současné době jeden z nejaktivnějších učitelů jezdectví u nás. Ve své praxi trenéra dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů v profesionálním světě. Trénoval sportovní, dostihové i arabské koně a později dosáhl profesního uznání i jako chovatel v roli vedoucího velkého hřebčína. Svoji úspěšnou profesionální kariéru ukončil cíleně v roce 2004. V roce 2005 začal pomáhat obyčejným koním a jejich majitelům. Na otázku proč, nejčastěji odpovídá: protože to potřebují.

Se svou ženou Bárou vybudovali společně krásné tréninkové a vzdělávací centrum Ranch28 na jihu Čech, které za posledních pár let navštívily stovky studentů jezdectví. Přes deset let vydávají časopis Horseman, jehož články se stali základem i této knihy.

Na obálce knihy se dočtete:

Potkal jsem Horsemanship někdy počátkem osmdesátých let. Tehdy tomu tak nikdo neříkal a naděje, že uvidím pracovat Toma Dorrance nebo jiné horsemany, byla mizivá. Musel bych emigrovat. A tak jsem sbíral střípky informací, kde se dalo, a navzdory všem, kteří mě zrazovali a šli jinou cestou, jsem již tušil, že existuje způsob, jak se s koňmi vyrovnat jinak než pomocí násilí a strachu. V roce 1985 jsem čirou náhodou objevil v jednom anglickém časopise rozhovor, kde Ray Hunt vysvětloval, že otcem zakladatelem této nenápadné revoluce není on, ale jeho přítel Tom Dorrance. Tomovi jsem napsal, a i navzdory režimu dorazila ze Států jeho kniha s věnováním. Byl jsem lapen.

Po nějaké době Velký bratr padl, s ním železná opona, Tuzex, brambory do tašky, prďolové v sekretariátech, knižní čtvrtky, devizové přísliby, ROH, dovolené v NDR, státní cenzura, embéčka, trabanti, hlavy Leninů všude, ruština ve školách, spartakiáda... A tak jsme najednou mohli ven a měli se kde učit. Čekalo mne dvacet let vlastního sebevzdělávání. S mou ženou Bárou a několika kamarády jsme postupně navštívili snad každého horsemana na planetě, který za něco stál, a některé z nich přivezli i do Čech. Hledali jsme se, kde se dalo.

V roce 2005 jsme sami začali opatrně učit. Nejprve jen kamarády, později prošly naším rančem stovky jezdců nebo jejich koní. Ve snaze šířit dál všechny informace jsme psali knihy a deset let vydávali časopis Horseman. Veškeré texty v této knize vznikaly mezi roky 20102020 právě za tímto účelem. Psány byly s cílem představit to strašidlo zvané horsemanship srozumitelně. Ukázat, že nejde jen o dvanáctiletou holčičku svírající v ruce mrkvovou hůlku a pobíhající se svým koněm v záři zapadajícího slunce. Že se skutečně jedná o normální jezdectví, obohacené o prvky filozofie Toma Dorrance a Raye Hunta.

Když dnes jedu českou krajinou a vidím vedle každé stáje kruhovku, mám rozporuplné pocity. Nevím, zda mám být pyšný na to, že jsme dovezli velký kus oboru, kterému se říká nehezky nečesky Horsemanship, do Čech, nebo být smutný z toho, jak rychle bylo vše zneužito a použito proti koním.

Vím, že mnoho lidí nikdy nepřekoná svoji lenost a učit se nic nechtějí. Část z nich pak za tímto slůvkem hledá jakousi rychlou spásu či útěchu. Občas prohodí cosi o komunikaci s koněm a jsou zmítáni mezi podivnými zaříkávači, nebo spíše zaříkávačkami, a pochybnými kurzy a semináři, které jsou plné vzdychajících dam s jejich jasnými příkazy JAK a bez odpovědi na otázku PROČ.

A tak jen doufám, že kniha pomůže těm, kteří se učit chtějí, nebo alespoň zasadí malé semínko pochybností o současném stavu jezdectví. Možná se mi to povede, možná ne. To neposoudím. Mé texty se nechtějí tvářit jako nějaké dogma. Psaní mě zkrátka baví, krásně to tříbí myšlenky, a navíc jde jen o snahu zaznamenat, jak to dělám já. Nic víc. Nic míň.

Václav Bořánek