Pátrání po stopách dějin se stejně jako u Topolových předchozích próz i v této novele proplétá se surreálně-karnevalovým dějem. Lakonicky vyprávěný příběh je archeologií hrůzy, vrstvu za vrstvou odkrývá území novější evropské minulosti. Ve chvíli, kdy umírají poslední příslušníci generace, která to vše ještě zažila, Topol ukazuje, jak jejich potomci bojují o uchování příběhů násilí, jež chápou jako poslední kotvu autenticity – a troskotají v soukolí komerce, muzealizace a politiky. Topolovi se obdivuhodným způsobem daří nebýt ani jednoznačný, ani neházet všechny hodnoty na postmoderní smetiště dějin. Na své cestě k masovým hrobům evropského Východu se z různých stran přibližuje k eticky dvojznačným otázkám a otřásá tak jakoby bezděčně a s jemnou ironií zdánlivě stabilním základem našeho historického sebevnímání.

Za tuto novelu získal Jáchym Topol Cenu Jaroslava Seiferta 2010. sakriti opis