" Ve většině básní z připravované knihy se Hodáček obrací přímo ke svému národu, k místům, které důvěrně zná, ke čtenáři, kterého se nebojí oslovit a konkrétně radí, co má udělat, pokud chce zachránit sám sebe, pokračovat v plánech či uchovat v sobě i navenek základní rysy lidskosti. Několik textů Hodáčkovy sbírky postihlo globální dění, je z nich cítit příchuť plíživě páchnoucího, přiznaně existujícího celosvětového terorismu, který ( a proč by ne ? ) je natolik nevyzpytatelný, že může zasáhnout i místa básníkova intimního prostoru. Básně volající po levicové vládě, básně o nevítaných návštěvách, neúctě, konzumním způsobu života, provokacích, revolucích a nedostatku lidsky českého odhodlání aplikovat svá přesvědčení do praxe střídají básně věnované maršálu Radeckému, Karlu Šebkovi, Boudníkovi nebo například týraným dětem v dětských domovech. Po poslední ( zlomové ) knize „Trnová koruna nejsou zuby“ , ve které Hodáček naze a bez příkras popsal téměř deníkovou formou své soukromí a použil ji jako veřejnou zpovědnici, přichází nyní, skrze novou sbírku, vyrovnaný a odhodlaný zachránit to, co se ještě zachránit dá, upozaďující své soukromí před reálnými potížemi. Vyzrálý dospělý básník předkládá své vlastní " Cxehxio " takové, jaké by chtěl sdílet s ostatními. "

"Hodáčkovy nové básně jsou vlastně mistrné šifry, jež rozkódovat může jen nezaslepený nepokrytec, který má odvahu pohledět do onoho prostoru, od něhož povrchní pražský pasažér odvrací obličej..."(Helena Machovcová, 2016) sakriti opis