Je tomu již více než třicet let, co jsem dopsal svoji první knihu „Čekání“. Tehdy jsem byl přesvědčen, že se ke psaní už nikdy nevrátím.
Nyní to chápu jinak. Domnívám se, že můj život byl bohatý na události. Byly v něm prohry i vítězství. Bylo v něm něco, co by pro naši mládež mohlo být zajímavé. Byly v něm skutečnosti tolik důležité pro sportovce i jejich trenéry. A proto musím překonat ta dřívější vyjádření. Musím. Cítím to. Je to v mém srdci. Musím bojovat tak jako moji svěřenci na atletické dráze. Nesmím ten závod jako trenér a autor této knihy vzdát.
Vím, že jako závodník jsem na ty nejvyšší stupně nikdy nevystoupil. Jako trenér jsem poznal nejen prohry, ale také významná vítězství. Nedomnívám se, že jsem jako Edmund Hillary dobyl atletický Everest, nejsem ani Messnerem, který zdolal všechny osmitisícovky na planetě. Mé vyprávění se nebude týkat jen trenérských výsledků. Pokusím se obsáhnout část toho lidského, prostého a přitom tak krásného života. Chci vstoupit do svého nitra a ukázat třeba i to, co jsem do dnešního dne tajil a co nebylo obsahem knihy, kterou jsem před tolika lety dokončil.
Myslím si, že mám nejen právo, ale i povinnost říkat pravdu. A k tomu jsem se rozhodl. Začínám znovu psát. Jako trenér, jako závodník, ale především jako prostý člověk, který v životě chtěl něco dokázat. Ve svém vyprávění budu vycházet z obsahu první knihy. Pokusím se o to. Zdali se mi to podaří, zda vás čtenáře zaujmu, to nevím. To musíte posoudit sami.