František Vladimír Lorenc (1872-1957) patří k našim význačným rodákům, kteří jsou ve své vlasti téměř zapomenuti.
Už v mládí projevoval velké vlohy pro jazyky, politicky se angažoval, a protože mu hrozilo vězení a tříletá služba v rakousko-uherské armádě, emigroval jako mladík do Brazílie (1893). Usídlil se v jejím nejjižnějším státu Rio Grande do Sul, ve vesnici Dom Feliciano. Byl farmářem, tlumočníkem, učitelem, ředitelem školy, lékařem a byl aktivní i v dalších oborech.
Lorenc patří dokonce do trojice neznámějších osobností českého původu, vedle dřívějšího brazilského prezidenta Juscelino Kubitscheka de Oliveira a Jana Antonína Bati. S manželkou měl 13 vlastních dětí a další adoptoval, ale přitom ještě našel čas na rozsáhlou literární tvorbu zejména v oblasti spirituality, poezie a otázek jazykovědných.
Usiloval o záchranu jazyků původního indiánského obyvatelstva tím, že zpracoval jejich gramatiky. Brazilské prameny uvádějí, že na konci svého života ovládal 104 jazyků a jeho dílo obsahuje přes 80 svazků (např. překlady z angličtiny do portugalštiny nebo dokonce překlady ze sanskrtu do portugalštiny). Jeho překlady české poezie do portugalštiny ocenil i prezident T.G. Masaryk.
Přesto, že Lorenc znal aktivně tolik národních jazyků, věnoval velkou pozornost mezinárodnímu neutrálnímu jazyku esperanto, jehož první učebnici pro Čechy vydal na svůj náklad ještě za svého pobytu v Čechách (1890).
Kniha popisuje jeho dramatický život naplněný tvrdou prací a neobyčejnou filantropií a klade si za úkol vzbudit zájem o tohoto našeho velikána, podle kterého je v Brazílii nazváno např. renomované nakladatelství, jazykový institut a další instituce. Má tam také svůj památník.
Lorencův dramatický život, který popisuje ve vlastním životopise uvedeném v této knize, rozsáhlé dílo a život naplněný filantropií zasluhuje větší pozornost v jeho původní vlasti než tomu bylo dosud.