Neuvěřitelné a přesto pravdivé životní příběhy z více než dvacetileté praxe advokátky a terapeutky zároveň poodkrývají mechanismus, kterým žijeme my všichni - mechanismus, v němž úlevu přináší prosté uvolňování vlastních negativních emocí. Knížka inspiruje a zve k ochutnávce automediace.

Zeptali se mě: „Napíšete něco na záložku přebalu?“„Snad ani ne,“ odpověděla jsem překotně a uvědomila jsem si, jak nemám ráda marketing. Třeba nedávno bylo v rámci vnitrostátních nepokojů asi 150 lidí postříleno v Keni, ale svět o tom mnoho neví. V téže době pilot namířil letadlo proti skalám Alp a tak zahynulo jiných asi 150 lidí. O tom světový tisk píše už týdny a „každý“o tom ví. Čtenáři prý si žádají nové příběhy, které táhnou. Periodika je třeba hlavně prodat. Mohlo by se zdát, že ať už člověk žije nebo ne, ztrácí jeho život bez marketingu význam a hodnotu. Já ale nechci nikomu nic nabízet, nebo dokonce vnucovat a nejspíš nepotřebuji ani prodat.

Současně ale chci, aby každému, kdo tuhle knížku vezme do ruky, bylo jasno, že nedrží sbírku lidských příběhů posbíraných v advokátní praxi. Aby bylo jasno, že jsou to neuvěřitelné a přesto pravdivé příběhy mého života soukromého i profesního, a že jsem je už konečně sepsala, abych po svém poodkryla ten geniálně jednoduchý mechanismus, kterým bez ohledu na vlastní profesi, žije každý z nás. Mechanismus hledání čehosi kolem sebe v něčem, nebo v někom. Mechanismus zdánlivě nekonečných a často komických prožitků vlastního zraňování a utrpení, dokud člověk osobní důležitostí nezatuhne přes strach a vztek až k rezignaci. Nebo naopak, dokud nasycen vlastní bolestí nedospěje k poznání, že to něco hledané už dávno nese tiše s sebou a že se dokonce vybaven tím něčím už narodil. Tohle když člověk objeví, uleví se mu nesmírně, hledání ztrácí smysl, člověk pak jen blaženě žasne a vnímá jistě, že to nalezené má uvnitř sebe k dispozici už navždy.

Sepsala jsem ty příběhy konečně také proto, že mi někteří klienti po léta říkali: „To je jako když mluvíte o mně! No to je můj život jako přes průklepák! To je krása, jak vy v tom mém podělaném životě vidíte tu nádheru! Hned mám z toho radost… To mě tak blaží, proč to nenapíšete?“. A tak si uvědomuji, že vlastně žádný marketing nepotřebuji. Příběhy jsem sepsala pro svůj dobrý pocit, že „lidem“ už nic nedlužím a stran psaní klidně zůstávám ekonomicky v mínusu. Tenhle můj dobrý pocit mě opravňuje tušit, že bych z toho mohla mít docela malinkatou výhodičku tam nahoře, konečně jsem přece stále ta racionální advokátka, že. Prozatím mi shora neúnavně posílají důkazy, že jsem milovaná… Byla bych ráda, aby všichni lidé hladce zjišťovali, že oni také… že ten mechanismus hledání a nalézání je u všech lidí stejný. „No tak to tam napište! Na tu záložku.“ vyzvali mě suše. Já na to mlčím, jen cítím a nepřemýšlím. To hledané totiž není v hlavě.