Próza s titulem Příběhy pařížské kokoty napsaná nejspíše v první polovině 80. let předminulého století, bývá automatiocky připisována Guy de Maupassantovi, spisovateli francouzského (kritického) realismu, potažmo naturalismu.

(z předmluvy) Ale zpět k domnělému Maupassantovu autorství: Co pro ně svědčí dále? Třebas zasvěcené vhledy do prostředí novin, šantánu, případně burzy, s nimiž měl spisovatel a svého času aktivní novinář svoji bohatou zkušenost; třebas postava vykutáleného žurnalisty Alberta Tisina, adepta polosvěta, ochotně manipulujícího veřejným míněním podle přízně, které se mu dostává od vybraných objektů, šplhajícího - podobně jako Georges Duroy v Miláčkovi (1885) - přes srdce i klíny žen po společenském žebříčku vstříc kariéře a všem jejím skvělým atributům. A paralely najdeme taky v Kuličce (1880): Léna je možná vypočítavá a snad i neslitovná kurva, ale některé obrazy, v nichž účinkuje se svým manželem Stanislavem, ji ukazují málem jako ideální manželku, jako ženu respektující a milující svého muže. Možná by Léna posloužila jako příklad dnešním feministkám: odečteme-li hodnocení, je vlastně nezávislou a svobodnou bytostí. Podobně jako jí byla Maupassantova matka. Na ni by rovněž pasovala píseň, v níž jedna z postav příběhu, Elvíra, tančíc nahá budoárem, opěvuje titulní "kokotu" a s ní ženu jako takovou: "Tobě, ženo, patří celý svět!"