Ležatá osmička je v podstatě smyčka a s těmi Tata Bojs pracují, ať už v hudebním slova smyslu, ale i celkově velice často. Pohybují se v různých cyklech, opakují se, ale pořád to jsou Tata Bojs. A tak jako řada dalších umělců jsou i oni chyceni do tohoto paradoxu: Už nikdy nebudeme znít úplně nově, ale stejně tak už to nikdy nebude přesně takové jako za starých časů.

Album je hudebně i tematicky pestré. Texty se táhne červená nit výše zmíněného opakování, zacyklení. Nicméně látka, ze které je deska sestavena má více barev než jen červenou. Je zde vize poměrně blízké budoucnosti, nástin minulosti a postavení celého lidstva, dokonce i apokalypsa a v neposlední řadě i několik písniček, které se zabývají lidskými vztahy a komunikací.

Přes nastíněná témata však rozhodně album není přehnaně zatěžkané nebo moc vážné. S tématy a to i s těmi závažnějšími Tata Bojs pracují pokud možno zábavným způsobem.

Milan Cais – zpěv, bicí, (o)smyčky, klávesy, basa, kytara, ptáčci, tleskání
Mardoša – basa, iPad, tleskání
Dušan Neuwerth – kytara, basa, tleskání
Vláďa Bár – kytary, basa, tleskání
Jiří Hradil – klávesy, kohou

1. Progresívní (Intro) 
2. Papírovka 
3. Opakování 
4. Usínací 
5. 2031 
6. Světová 
7. Filmařská 
8. Ztraceni v překladu 
9. Písmenková 
10. Hořká čokoláda 
11. Homo demo 
12. Progresívní (Outro)