Valentina Kameníková, rozená Valentina Michajlovna Wax, byla vynikající česká klavíristka a hudební pedagožka ukrajinského resp. židovského původu. V letech 1959 až 1961 absolvovala postgraduální studium hry na klavír na pražské AMU u profesora Františka Raucha. Od roku 1963 učila na pražské konzervatoři, od roku 1970 pak působila jako docentka na pražské AMU.

„Poprvé jsem se s ní setkal na konci 70. let v konzervatorní kantýně. Jako vyjukaný karlovarský maturant ucházející se o přijetí ke studiu klavírní hry jsem k ní cítil směsici obdivu a bázně, a když jsem sledoval, jak (mírně řečeno) poněkud neelegantně srká horkou dršťkovou polévku a mezi sousty poštěkává na svého poblíž stojícího studenta nepublikovatelné výrazy, pocítil jsem hřejivý pocit, že je to taky jen člověk z masa a kostí. Svérázný způsob jednání s lidmi, jasnozřivé hudební cítění, osobité, leckdy i drsné vyučovací metody a složitý lidský i profesní osud, to vše ji předurčilo k tomu, aby výrazně ovlivnila život české pianistické komunity 60. až 80. let. A protože předčasně zemřela na samém počátku digitální éry, je její medailon určen především těm mladším, kteří ji již nezažili a kteří se mohou ptát, proč na umělkyni, jejíž nahrávky budí dodnes u znalců uznání, média tak trochu pozapomněla.“

„Byla typickou představitelkou ruské klavírní školy s důrazem na „poctivý“ úhoz (hraj do dna kláves, říkávala každému). V Čechách tomu někteří hudební intelektuálové (např. Petr Pokorný) říkali mlácení do klavíru, ale mýlili se. Obdivovala spíš Gilelse (s nímž se přátelila) než Richtera. Její technika neměla slabiny, v české kotlině po této stránce prakticky neměla konkurenci, což bylo trvalým zdrojem pravé české závisti.“ Vít Roubíček