V knize Přicházím sama k sobě objevujeme pro čtenáře vůbec poprvé jako celek - básně Jaroslavy Kutheilové, autorky stíhané nepřízní osudu v podobě jejího celoživotního trápení, nemoci, která ji trvale připoutala k jedinému místu - Domovu sociální péče v jihočeské vesnici Libníč, kde žije ve své samotě, ve svém ústraní. Básně jsou psané v krátkých úlevách mezi depresemi a euforií, jako svědectví toho tisíckrát znovu vytouženého zásvitu naděje - bez jediného škrtu a dodatečných úprav. Autorka dosud své básně rozdávala nemnoha svým přátelům jako strojopisné exempláře a sporadicky publikovala v oblastních novinách a časopisech.Ale mezi jejími nejbližšími přáteli a opatrovníky byli vzácní lidé - obdivovatelem jejího díla byl básník Ivan Slavík, literární kritik a editor Kutheilovou milovaného Vladimíra Holana - Vladimír Justl, který ji také několikrát uváděl v představeních pražské Violy a spisovatel Věroslav Mertl.V doslovu právě Věroslav Mertl cituje úryvek básně - Čním sama v sobě/opřena o rozum/ Divoce si piluju nehty/ abych přikryla velký stín… sakriti opis