Klášter tance a holeň lesů v nevyčerpatelné oblasti kotlin napaží ruce k hraniční svítilně. Čtenáři, řeky a moře neztrácejí běh a nic se nezmění… Proč jste nám to zase zatajili? Proč téměř až po osmdesáti letech od prvního vydání (počet těch, kteří četli Menclovu knihu Řeky a moře, se dá spočítat na prstech) se můžeme utopit v tom textu, jenž je výraznou předehrou k českému surrealismu? A nejen k němu. Aby se konstrukce české literatury stala zase o něco míň viklanem, může být tohle dílo konečně usazeno na své místo. Astronomové umějí spočítat existenci kosmických těles, aniž by je kdy spatřili. V literatuře to tak není: neumíme přesně označit to chybějící napsané, ale všem neznámé. Zato však cítíme vyprahlost z hledání čtenářské slasti. Šlem morového světla tkal na vodě šál, pod nímž se čeří temnice šedých hrází. Určení neměnná jako první rozestavení hmot… A Mencl bezpochyby žízeň zažene. Jen srovnávejme, aniž bychom spekulovali: Kniha je vydána ve stejném roce jako český překlad fragmentu Anna Livia Plurabella z Joyceova románu Finnegans Wake (1932). Několik let předtím je v Paříži založena skupina Vysoká hra (Grand Jeu), členy jsou mj. René Daumal a Roger Gilbert-Lecomte. Dalšími body toho mnohoúhelníku je třeba Laut­réamont, ale také Deml, Vančura a Nezval. A taky Ladislav Klíma, kterému učeň Mencl nosil z hotelu Krása pivo. Jak se to mohlo přihodit a kde je pravda o románu? To i v české literatuře je třeba přikročit k auditu, abychom na sklonku její papírové podoby na poslední chvíli stihli nečekaný záchvat z takového obžerného dobrodružství?