Osobnost Émila Benvenista v lecčems bezpochyby symbolizuje vývoj věd o člověku ve dvacátém století. Vědec, který započal svou odbornou kariéru studiem málo známých či nově objevených jazyků, se postupně propracoval do ohniska evropského myšlení a byl přítomen zrození a rozkvětu lingvistiky, jak ji známe. Posléze se jako reprezentant „struturalistické lingvistiky“ stal inspirátorem francouzského filosofického myšlení. Jeho úvahy o jazyku jako systému, nezachytitelnosti řeči a způsobu, jakým se v ní artikuluje lidská subjektivita, stály u zrodu proudu povšechně označovaného jako poststrukturalismus. Poté, co se odmlčeĺ, byly jeho myšlenky několikrát resuscitovány a našly svůj nový výraz v myšlení o literatuře, kde náhle otevřely nový způsob, jak uchopit neuchopitelné.

Studie obsažené v této knize byly vybrány tak, aby postihovaly všechna základní témata Benvenistova myšlení o jazyce: polemiku se strukturalismem Kurzu obecné lingvistiky, řešení různých problémů morfologie a syntaxe za pomoci pragmatického pohledu na jazyk, otázku artikulace subjektivity v jazyce, vztah jazyka a společnosti a především teorii dvou modalit lingvistického bádání – sémiotiky a sémantiky. Émile Benveniste byl mnoho let považován pouze za indoevropeistu s několika pozoruhodnými vhledy do filosofie řeči. Souhrnný pohled na jeho dílo jej však představuje jako komplexního teoretika komunikace, usilujícího o podchycení základních otázek vztahu člověka, řeči a světa, a umožňuje správně zhodnotit jeho místo v dějinách myšlení 20.století.