Monografie Mileny Lenderové zachycuje postavení žen, zvláště ze středního městského stavu, v českých zemích v „dlouhém“ 19. století. Přihlíží k vývoji střední a zčásti západní Evropy; využívá pramenných podkladů, opírá se o osobní deníky, korespondenci, memoáry, ženský tisk a autentickou odbornou literaturu lékařskou, filozofickou, pedagogickou, právnickou. Vychází i z dobových feministických textů a obrazových materiálů. Primárním cílem bylo sledovat běh života ženy v jeho cyklech – dětství, dospívání, manželství, mateřství – a závazného modelu feminity pěstovaného zejména ve středních společenských vrstvách. Pozornost je věnována postavení ženy v domácnosti, její hygieně a oblékání, ale také dívčímu vzdělávání včetně úsilí o získání přístupu k středoškolskému (1870 vznikl státní dívčí učitelský ústav, 1890 soukromé dívčí gymnázium Minerva) a univerzitnímu vzdělání (nejdříve se dívkám otevřela filozofická, pak lékařská fakulta pražské univerzity) a průniku žen na pracovní trh; obojí je fenoménem až samého sklonku století. Samostatná kapitola připomíná vztah žen k umění – náleží spisovatelkám, malířkám a divadelním umělkyním. Po celé 19. století usilovaly první feministky (Karolina Světlá, Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková a další) o právo žen na slušné zacházení, soukromí, vzdělání, vlastní profesi, ekonomickou nezávislost. To vše jim doposud většina mužů upírala, zesměšňovala novinářky, spisovatelky a obecně ženy, které ženskou emancipaci prosazovaly. Někteří muži – například Vojtěch Náprstek či T. G. Masaryk – jejich snahy naopak podporovali. Drtivá většina žen ovšem považovala za smysl života uzavřít manželství, pečovat o domácnost, manžela a děti; úsilí prvních feministek a jejich zastánců příliš nechápaly a nesouhlasily s ním. Vzdělaných žen a žen materiálně nezávislých však zvolna přibývalo: samostatných živnostnic i učitelek, úřednic, vychovatelek, ba i prvních lékařek, malířek, spisovatelek, novinářek... Zpočátku často rezignovaly na mateřství; lékařky zůstávaly svobodné dobrovolně, pro učitelky v Rakousku-Uhersku vyplýval takovýto celibát ze zákona. Zrušilo ho až Národní shromáždění mladé Československé republiky v roce 1919. Totéž Národní shromáždění pak dalo ženám rovnost a ničím nezpochybnitelné volební právo...