Kniha kapitána Wernera je jedním z nejlepších osobních příběhů o nasazení ponorek ve druhé světové válce. Autor byl kapitánem dvou ponorek (U-415 a U-953) a většinu války strávil na moři. Přežíval ji déle než většina jeho méně šťastných kolegů. Ve vlnách moře zahynulo osmdesát procent členů posádek ponorek, zejména když se v posledních letech války stala každá bojová plavba sebevražednou misí.
Je to velice osobní a dojemný příběh, protože autor přišel o většinu své rodiny při spojeneckém bombardování města, kde žila. Werner popisuje začátek války, kouzlo ponorek a svou touhu sloužit na nich. Pak líčí své první roky služby nižšího důstojníka na dvou ponorkách během vrcholu bitvy o Atlantik. Autorova odysea začala na jeho první bojové plavbě, kdy se ponorka U-230 zabořila do mořského dna a její posádka strávila šestnáct hodin odlehčováním ponorky a přebíháním z jejího jednoho konce na druhý, aby ji rozhoupala a uvolnila ze dna. Werner dostal svou ponorku jako kapitán až na jaře roku 1944, kdy byla válka pro Němce už ztracená a šest ze sedmi ponorek, které vypluly do bojové akce, se nevrátilo a s nimi většinou i celá posádka. Ponorek nové generace, které Němci zkonstruovali, bylo už příliš málo, aby mohly něco změnit. Pak tvrdě bojoval v posledních měsících války a jen se štěstím se mu podařilo přežít. Zajímavá je jeho snaha získat na ponorku nejnovější vybavení jako šnorchl a radarovou stanici. Ani jedno se mu nepodařilo, protože válečné hospodářství Německa už nebylo v té době schopné tuto techniku dodat. Werner se v Norsku vzdal Britům a ti ho pak předali francouzským úřadům, které se svými zajatci nezacházely zrovna v rukavičkách. Wernerovi se později podařilo uprchnout do Německa. Po válce přesídlil do Spojených států, kde žil na Floridě.
Součástí knihy je osmistránková fotografická příloha.