Jaro 2016. Dějištěm příběhu ve stylu noir je poměrně malé, leč turisticky vyhledávané japonské letovisko Nikkó v horách severně od Tokia. Ústřední postava, Patrik Weisberger, přijíždí na bezmála tříměsíční stáž do jednoho z místních hotelů. Sled událostí ale neodpovídá očekáváním a svým způsobem naplňuje staré japonské přísloví: Neříkej dost, dokud jsi neviděl Nikkó.
Obsahuje soundtrack, tj. seznam citovaných písní, korespondenci prof. Horanského a soupis japonských reálií.

Vrací se zpátky při pobřeží. Slunce už zapadlo, ale poslední záchvěvy světla ještě osvětlují nebe a temnou hladinu jezera. Jde stejnou cestou. Kolem srubu, po štěrkem vysypané stezce s dřevěným zábradlím z křivých větví. Tou samou chodbou v přízemí od lázní až k recepci, kde zrychlí krok. Je za pět sedm. Pana Sadu nevidí, jen kdosi středně vysoký, snad onen recepční, který mu přinesl kabel na internet, stojí shrben nad obrazovkou počítače. Pokračuje chodbou do levého křídla budovy, kde se prostor rozšiřuje, až k malému předsálí poblíž baru a hlavní jídelny. Jídelní lístek osvícený bodovým reflektorem leží rozevřen jako bible na kazatelně a otevřené dvoukřídlé dveře vybízejí k večeři. Pokračuje dál, až k malým kovovým dveřím vzadu, jsou pootevřené. Stojí téměř u nich, když někdo vyjde z pološera ven. Tiše pozdraví.