Pavel Kolmačka (nar. 1962) byl dosud známý jako autor dvou básnických sbírek (Vlál za mnou směšný šos, 1994, a Viděl jsi, že jsi, 1998). Vítek Koblasa, hrdina románu Stopy za obzor, je generačně blízký autorovi. Polovinu knihy (Levá deska – Stopař) tvoří rozpomínky na Vítkovo dětství v Praze a na dojmy z venkovských prázdnin. Je to nahlížení do času, který už uplynul, a přece trvá, do situací, které je třeba znovu objevit: pocit bezpečí v kruhu rodiny dostává během let trhliny a Vítkovi se zdá, že zlu, byť možná nezaviněnému, nelze uniknout. Přesto si Vítek z dětství odnesl zkušenost, že „věčnost existuje“. Ve druhé části knihy (Pravá deska – Prám) se hrdina snaží zvládnout roli dospělého a neztratit kontakt s hodnotami, které přijal za své: „Chtěli jsme zachránit Boha, aby svět nebyl prázdnej.“ Venkovské tuskulum mu dalo naději, že může uspět, ale pocit ohrožení nezmizel. Stopy za obzor jsou pokusem o spojení nevinnosti s příběhem, básnického souznění s epickým odstupem. Hrdinovu snahu „udržet svět pohromadě“, sladit prozaické stránky existence s expresivním prožitkem a meditací o Bohu, podporuje autor tím, že střídá žánrové polohy (mj. báseň v próze nebo dobrodružná četba pro děti) a rozehrává jazykové rejstříky (afázie, ošetřovatelský a sektářský slang). Vystižení specifické atmosféry prostředí pomáhá odkrývat význam, zachycuje půvab, grotesknost i humor v mezilidských situacích. Opakování a rozvíjení dílčích motivů vyúsťuje v propojení reality se symbolickou rovinou příběhu. Pavel Kolmačka (nar. 1962) byl dosud známý jako autor dvou básnických sbírek (Vlál za mnou směšný šos, 1994, a Viděl jsi, že jsi, 1998). Vítek Koblasa, hrdina románu Stopy za obzor, je generačně blízký autorovi. Polovinu knihy (Levá deska – Stopař) tvoří rozpomínky na Vítkovo dětství v Praze a na dojmy z venkovských prázdnin. Je to nahlížení do času, který už uplynul, a přece trvá, do situací, které je třeba znovu objevit: pocit bezpečí v kruhu rodiny dostává během let trhliny a Vítkovi se zdá, že zlu, byť možná nezaviněnému, nelze uniknout. Přesto si Vítek z dětství odnesl zkušenost, že „věčnost existuje“. Ve druhé části knihy (Pravá deska – Prám) se hrdina snaží zvládnout roli dospělého a neztratit kontakt s hodnotami, které přijal za své: „Chtěli jsme zachránit Boha, aby svět nebyl prázdnej.“ Venkovské tuskulum mu dalo naději, že může uspět, ale pocit ohrožení nezmizel. Stopy za obzor jsou pokusem o spojení nevinnosti s příběhem, básnického souznění s epickým odstupem. Hrdinovu snahu „udržet svět pohromadě“, sladit prozaické stránky existence s expresivním prožitkem a meditací o Bohu, podporuje autor tím, že střídá žánrové polohy (mj. báseň v próze nebo dobrodružná četba pro děti) a rozehrává jazykové rejstříky (afázie, ošetřovatelský a sektářský slang). Vystižení specifické atmosféry prostředí pomáhá odkrývat význam, zachycuje půvab, grotesknost i humor v mezilidských situacích. Opakování a rozvíjení dílčích motivů vyúsťuje v propojení reality se symbolickou rovinou příběhu. Pavel Kolmačka (nar. 1962) byl dosud známý jako autor dvou básnických sbírek (Vlál za mnou směšný šos, 1994, a Viděl jsi, že jsi, 1998). Vítek Koblasa, hrdina románu Stopy za obzor, je generačně blízký autorovi. Polovinu knihy (Levá deska – Stopař) tvoří rozpomínky na Vítkovo dětství v Praze a na dojmy z venkovských prázdnin. Je to nahlížení do času, který už uplynul, a přece trvá, do situací, které je třeba znovu objevit: pocit bezpečí v kruhu rodiny dostává během let trhliny a Vítkovi se zdá, že zlu, byť možná nezaviněnému, nelze uniknout. Přesto si Vítek z dětství odnesl zkušenost, že „věčnost existuje“. Ve druhé části knihy (Pravá deska – Prám) se hrdina snaží zvládnout roli dospělého a neztratit kontakt s hodnotami, které přijal za své: „Chtěli jsme zachránit Boha, aby svět nebyl prázdnej.“ Venkovské tuskulum mu dalo naději, že může uspět, ale pocit ohrožení nezmizel. Stopy za obzor jsou pokusem o spojení nevinnosti s příběhem, básnického souznění s epickým odstupem. Hrdinovu snahu „udržet svět pohromadě“, sladit prozaické stránky existence s expresivním prožitkem a meditací o Bohu, podporuje autor tím, že střídá žánrové polohy (mj. báseň v próze nebo dobrodružná četba pro děti) a rozehrává jazykové rejstříky (afázie, ošetřovatelský a sektářský slang). Vystižení specifické atmosféry prostředí pomáhá odkrývat význam, zachycuje půvab, grotesknost i humor v mezilidských situacích. Opakování a rozvíjení dílčích motivů vyúsťuje v propojení reality se symbolickou rovinou příběhu.