Román Pěna dní napsal Boris Vian v roce 1946, tedy ve svých šestadvaceti letech, a snad právě proto jej lze považovat za dílo do značné míry hraniční: nepostrádá rozkošnou naivitu bezstarostného a nespoutaného mládí, pro niž se kniha stala povinnou četbou revoltující generace šedesátých let, současně se však její krásná iluze o všemohoucí lásce a touze láme v pohledu autora dospělého, poučeného životní skepsí. Podle spisovatelova vyznání jsou tu pouze dvě věci: láska na všechny způsoby k hezkým dívkám a hudba z New Orleansu nebo od Duke Ellingtona. Všechno ostatní by mělo zmizet, protože všechno ostatní je ošklivé… Jenomže právě to ošklivé se v příběhu mladíka Colina, muže, který má buď dobrou náladu, anebo spí, přihlásí ke slovu se zdrcující razancí, když jeho krásná milenka Chloé smrtelně onemocní… Navzdory skličujícímu vyznění obsahuje Vianův román řadu vtipných peripetií, je kořeněný autorovou fantazií a odlehčený svérázným humorem od lehké ironie až po sžíravý sarkasmus; nadto vyniká zcela bravurní jazykovou originalitou. To jsou ostatně také důvody, proč o Pěně dní francouzský spisovatel Raymond Queneau prohlásil, že je to nejpůsobivější román o lásce, který byl kdy napsán. sakriti opis