Dne 9. července 1992 mluvila Jacqueline se svými dětmi naposledy. Se sotva sedmiletou Shahirah a devítiletým Iddinem, který ji tehdy prosil, aby nemusel k otci na domluvenou návštěvu. Ale Jacqueline chtěla být spravedlivá, chtěla dodržet, na čem se s manželem dohodli, přestože dobře znala jeho pravou tvář. Bahrin pocházel z malajsijské královské rodiny, a když se seznámili, zahrnul mladou dívku pozornostmi, sliboval jí věrnou lásku a pohádkový život. Avšak po návratu do Malajsie jako by se Jacqueline ocitla v noční můře. Z pozorného velkorysého muže se vyklubal násilník a tyran a ona musela snášet ponižování a urážky, které se stupňovaly v psychický i fyzický teror. Ve snaze uniknout z tohoto pekla se nakonec odhodlala požádat o rozvod a vrátila se s dětmi do Austrálie. Podcenila však manželovu bezohlednost. Když se děti z návštěvy u otce nevrátily, pustila se Jacqueline do zoufalého boje. S odhodlaností a houževnatostí sobě vlastní se vrhla do práce, pořádala tiskové konference, shromažďovala petice, iniciovala interpelace v parlamentu, kontaktovala média a obracela se na veřejnost, aby získala podporu pro mezinárodní výzvy v boji o své děti. Všechno bez úspěchu. Nad jejími dětmi jako by se zavřela voda. Jacqueline se propadla až na dno beznaděje, zhroutil se jí celý svět. Ocitla se na pokraji sebevraždy, avšak z jejího utrpení se posléze zrodila touha pomáhat lidem, kteří prožívají stejně krutou bolest. Snad i tento její krok přispěl nakonec k zázraku - po čtrnácti letech se opět setkala se svými milovanými dětmi.