Příběh O (Histoire d’O, 1954) Pauline Réageové je bezesporu nejlegendárnější sadomasochistický román moderní doby. Pro příznivce tohoto kultu je ozdobou erotické knihovničky, pro určité feministické či puritánské kruhy naopak zhmotněním zlého snu. Tím spíše, že jej inkognito napsala žena, jejímž je O zřejmě jakýmsi fantastickým obrazem. Je to také moderní žena poloviny století, pařížská módní fotografka. Má vlastní byt, ráda se vybraně obléká, dovolenou tráví na Côte d’Azure. A přesto se hned na začátku knihy nechá svým milencem odvézt připraveným autem — či strojem času — kamsi do jiného světa: vstupuje do domu v Roissy jako do temného kouzelného zámku, aby zde prošla milostnou torturou osvobozující ji od nánosů dosavadního života. Spolu s dalšími dívkami tu slouží jako otrokyně, stává se společně zneužívaným objektem brutální a nápadité náruživosti. Jsou tu biče a řetězy, masky mužů, plápolající ohně krbů, stálé sexuální ponížení, týrání, rafinované způsoby tělesného znetvořování a lesbické scény. Nechybí tu nic z repertoáru a kulis „erotického divadla“, ale je tu mnohé navíc. O prochází řadami třináctých komnat zapomnění a sestupuje do podzemí zámku, stále hlouběji proti proudu času, jako by se vracela do lůna k novému zrození. A pak ji její milenec předává novému pánovi, Siru Stephenovi. Později, v jiném domě, tentokrát křišťálovém zámku Anne-Marie a jejích služebnic, její proměna pokračuje. Dutina v písmenu O jejího jména je nyní prázdná, připravená ke zvolenému údělu. Neboť rituál tohoto zasvěcení je pouze matoucím povrchem slov, přesvědčivě popsaným dějem této nanejvýš zneklidňující knihy. Jejím obsahem je O vytoužená náprava, obrácení. Vskutku tu stojíme před jakýmsi černým evangeliem (jungovské) nesvaté čtveřice. To vše je neseno hlubokým, vznešeným tónem, hodným až sakrálních významů popisovaných výjevů, jakkoli obsedantní, doslova posedlé myšlení všech postav krouží kolem jediného. Mezitím O v tomto románu o neřesti sama rozehrává řadu erotických dobrodružství, neboť ona není obětí, ale adeptkou nové víry a přes své dobrovolné otroctví, podmíněné láskou, je novým způsobem svobodná. A je to skutečně láska, která ji provází až k závěru, k cíli její proměny, kdy se konečně stává erotickým objektem, který už pouze je. A tak nám osm otvorů jejího ležícího těla obnažuje pravdu nekonečna lidské touhy. Ale v roce 1969 se objevuje Návrat do Roissy: v jeho úvodu autorka popisuje okolnosti vzniku onoho temného obelisku, monumentu opředeného tenaty protichůdných interpretací, aby je rázně a bezohledně rozťala. Možná to muselo být právě rok po pařížském máji 1968, uprostřed zmatení sexuální revoluce, kdy nelítostně podminovala svůj černý chrám a ukázala zděšenému publiku další variantu konce tak nevinně započatého příběhu, strašlivé rozcestí bez návratu. sakriti opis